Paula Hawkins nepatří mezi autorky, které chrlí i několik knih ročně. Právě naopak. Na výsluní ji dostala její prvotina Dívka ve vlaku z roku 2015, která záhy získala i své filmové zpracování. Druhá kniha, thriller s názvem Do vody jí vyšla o dva roky později a její nejnovější literární počin Pomalu hořící oheň vyšel až v roce 2021. Zmiňuji se o tom proto, že ze čtení jejích knih je znát, jak si na nich dává skutečně záležet a promýšlí vše do nejmenších detailů. I ona sama v poděkování píše, že na této knize pracovala celé tři roky. Někdy je totiž lepší upřednostnit kvalitu nad kvantitou, zejména při psaní knih a to je možná ten důvod, proč jsou její knihy tak populární.
V její nejnovější knize opět dominuje ženský element. Příběh se točí kolem Laury, temperamentní a trochu zvláštní mladé dívky, Miriam, nevzhledné a nedůvěřivé ženy, která žije na lodi, bohatých sester Carly a Angely, a Irene stařičké, už lehce popletené dámy, kterou není radno podceňovat.
Osudy těchto žen se více či méně proplétají v průběhu celé knihy, nicméně jedno mají společné hned od začátku. Je to Daniel, mladý muž, jehož tělo bylo nalezeno na jeho vlastní lodi v tratolišti krve.
„Začal si on, jasný? Než se do mě pustíte. Začal si on!“ Když přišla domů, už na ni čekali. Museli tam čekat, protože zabušili na dveře doslova třicet vteřin poté, co se vrátila ze supermarketu Iceland. Ani nestihla popadnout dech – bydlela v sedmém poschodí a výtahy zase nejezdily –, a už tam byli jako na koni a právě to ji rozčílilo a taky znervóznilo. Takže jako kráva pitomá začala hned žvanit, i když dobře věděla, že tohle by člověk dělat neměl. A přitom nebyla v průšvihu poprvé.
Autorka se nebojí různých dějových odboček týkajících se zmíněných žen, což řešení samotné vraždy zpomaluje. Z příběhů každé z žen se dozvíme, že ani jedna neměla vyloženě na růžích ustláno a každá si svým životem vláčí své vlastní trápení. Která z nich by ale měla motiv Daniela zavraždit? Nebo je příhodnější se zeptat, která by neměla?
Rozřešení nepředvídatelné zápletky se dozvíme až na samém konci na pozadí všech těch tragických příběhů žen, z nichž mi bylo po většinu čtení smutno. Autorka mimo jiné tematizuje skutečnost, že život umí být leckdy velmi nespravedlivý, ale zároveň v tom nikdy nejsme sami, protože svůj balvan si životem vláčí každý z nás.
Moc se mi líbila rozmanitost postav a způsob, jakým je dokázala popsat, včetně rozdílného způsobu vyjadřování. Nejvýraznější je postava Laury, kterou často ovládnou nečekané výbuchy vzteku a z úst se jí řine proud nadávek, za které by se nemusel stydět ani opilý námořník. Ta byla podle mě tahounem ženského osazenstva příběhu.
Knihu bych doporučila všem, kterým se líbily autorčiny předchozí knihy, protože na rozdíl od mnohých jiných autorů si dokáže udržet laťku kvality, kterou si sama nasadila, v čitelných mezích. Je pravda, že se jedná o trochu náročnější zápletku s různými skoky v čase, to ale knize podle mě spíše přidává, než ubírá.
Scar jako utlačovaný bratr, Mufasa jako neschopný vládce, Sarabi jako mladá bojovnice prahnoucí po pomstě – vítejte ve světě, ve kterém se hranice mezi dobrem a zlem stírá.
Mluvicí Kniha plná nesmyslů z edice Kouzelné čtení je zábavná kniha pro děti od 5 let, ve které budou malí čtenáři spolu se čtveřicí dětí objevovat spoustu legračních popletenin.
