Návrat – Boží kniha, na kterou nezapomenete | RECENZE

Člověk versus Bůh

Co je víc – Boží láska, nebo lidská? Jana si tuto otázku už klást nemusí, protože zná odpověď. Řádovou sestrou se stala dávno před listopadem 1989, a když se po čtyřiceti letech vrátila svoboda, neváhala ani vteřinu. Spolu s ostatními sestrami, které žily ve vyhnanství, začala znovu budovat ztracené klášterní společenství.

Můžete se bránit, jak chcete, ale sami sobě neutečete. Jana bojuje s pochybami. Když ji přijde navštívit vlastní minulost v podobě Viktora a když se do kláštera zatoulá mladičká a plachá Karin, nastanou okamžiky, kdy začne přemítat, zda je Boží láska tím nejhlubším a nejmocnějším citem. Neexistuje náhodou ještě něco hřejivějšího? Klášterní chodby mohou být daleko chladnější a temnější, než se na první pohled zdá.

Být odvážná, když tě vyslýchají, když tě pronásledují, když máš jasného nepřítele, není tak těžké, jak být odvážná, když dostaneš svobodu...

Návrat

Spiritus Sanctus

Zaplať pánbůh! Něco podobného se mi chtělo vykřiknout po dočtení Návratu. Byl to skutečně návrat někam, kde mi bylo velmi dobře. Žít v uzavřené komunitě je něco, co spolehlivě dráždí mou představivost. Autorka popadla pero a jala se psát příběh, který mohla sama prožít ve své vlastní klášterní minulosti. A jaký byl výsledek? Čtěte dál a já vám to prozradím.

Jaké ingredience obsahuje Petřin nejnovější recept? Pojďme si je vypsat. Máme tu zajímavé prostředí polorozbořeného kláštera, který dříve využívala armáda. Nechybí ani silný příběh plný lamentování nad vírou a konsekvencí, které z toho plynou – negativních i pozitivních. A to nejdůležitější, základ všech základů: velmi pečlivě napsané postavy, které ožívají v hlavách čtenářů. Autorka mi uvařila velmi chutnou ňamku. Můžu si přidat?

Prsty křečovitě svírající prostěradlo povolily, jako by definitivně vzdaly svou snahu udržet se v realitě. Život doběhl, existence minula...

Amen

Loučím se s vámi, milé sestry, jen velice neochotně. Klášter, který nemá jméno a má daleko do ideálu, se stal místem, kde jsem strávil několik spokojených dní. Přišlo mi nesmírně osvěžující, že příběh ukazuje úplné počátky řádu – bavilo mě sledovat budování skromného příbytku Božího. Úplně jsem před sebou viděl ty oprýskané, plesnivé zdi, které měly k teplému domovu hodně daleko.

Byl to zajímavý pohled, který bych si s rokem 1989 nikdy sám nespojil. Je v tom ten krásný paradox doby – kontrast mezi svobodou a striktními pravidly, která jsou mnohdy nepochopitelně přísná, zvlášť co se týče přátelství mezi samotnými sestrami. Holt platí, že člověk míní a Bůh mění.

Tak zase někdy příště. Na přečtenou.