Moje velké řecké léto: Pohodová oddechovka o životě, která vás naučí, jak žít přítomným okamžikem | RECENZE

Když dorazí do malé vesničky, která kdysi bývala vyhledávaným turistickým letoviskem, je v šoku. Nechápe, jak je možné, že tak krásné místo není plné života a turistů. I když je v Řecku jen na chvíli, rychle se spřátelí s místními obyvateli a začne přemýšlet, jak jim pomoci přilákat turisty. Pomalu se začne sbližovat i s pohledným Costasem, synem majitele hotelu, v němž bydlí. Jelikož ale na muže nemá momentálně ani pomyšlení, jsou jen přáteli. Moc dobře také ví, že doma v Liverpoolu ji čeká spousta problémů, které je třeba vyřešit. Dá se její manželství ještě zachránit? Vrátí se někdy do Řecka, kde navždy zůstal kus jejího srdce? A co Costas, mohl by být jejím osudem on?

Kniha Moje velké řecké léto má hezkou obálku, jež naláká každého milovníka léta, moře a sluníčka. Příběh, který ukrývá, však není jen o letní dovolené. Je o životě, lásce, laskavosti a trápení a utvrdí vás v tom, že všechno zlé je pro něco dobré.

Moje velké řecké léto

Na novinku od Sue Roberts jsem se dlouho těšila. Nakonec jsem ale byla trochu zklamaná. Příběh Mandy je čtivý a děj hezky plyne, ale něco mi v něm chybělo. Vadilo mi, že autorka se více nevěnovala popisům prostředí. Věřím, že z příběhu odehrávajícím se z velké části na Rhodosu, šlo vykřesat víc. Rozčarování jsem cítila také ze závěru. Zatímco začátek byl poměrně pozvolný, konec byl naopak uspěchaný. Měla jsem z něj pocit, jako by se autorka lekla, že bude kniha příliš dlouhá a rozhodla se příběh rychle ukončit. Závěru chyběla hloubka a byl hodně krátký a popisný. Je to škoda, námět byl skvělý, avšak potenciál, který dílo mělo, autorka plně nevyužila.

I přesto, že mám k románu výhrady, rozhodně nebyl nijak špatný a věřím, že spoustu z vás bude bavit. Myslím si, že pokud někdo hledá oddechovku na dovolenou, u níž nemusí přemýšlet, neudělá chybu, pokud zvolí právě Moje velké řecké léto. Já se k němu také někdy třeba vrátím, především kvůli hlavní hrdince, která jej hodně pozvedla. Příběh vyprávěla pouze Mandy, a ačkoliv mám ráda, když jsou v knize vypravěči dva, tentokrát si myslím, že fakt, že byl vyprávěn jen z jednoho úhlu pohledu, dílu prospěl.

Mandy a její vyprávění mě náramně bavilo. Díky tomu, že se román zaměřoval jen na ni a její úhel pohledu, jsem ji poznala do hloubky a měla jsem pocit, jako by byla mojí kamarádkou. Její povaha mi skvěle sedla, bavilo mě, že si dokáže poradit s každou situací, a i když se jí hroutil život, dokázala uvažovat racionálně a postavit se sama za sebe. Měla zdravé sebevědomí, byla objektivní, její komentáře byly trefné, jejím úvahám nechyběla hloubka a mě moc bavilo, s jakým nadhledem dokázala řešit vše, co ji potkalo a užívat si života.

K Praseti a píšťalce chodila dvojice, která si roky plánovala, že se na penzi přestěhuje do Francie. Žili pro den, kdy měla být manželovi jednorázově vyplacena penze, aby mohli odejít a začít nový život. V jistém smyslu mám pocit, že jejich život v Anglii skončil na vedlejší koleji, nebo si ho aspoň kvůli očekávanému stěhování do Francie přestali tolik užívat. Když se konečně vydali na cestu, srazili se na francouzské silnici s náklaďákem a manžel na místě zemřel. Manželka se vrátila do Anglie a žije se svými dcerami v Midlands. Někde v tom příběhu najdete poučení. Třeba že máme prožívat každý den naplno?