RECENZE: Krev dvojčat: Kouzlo elfů – Jak svrhnout boha?

Druhé díly v rámci povedených sérií mají vždy poněkud nešťastnou pozici. Jednak se musí vyrovnat svým starším bratříčkům, a jednak musí příběh pokud možno prohloubit a posunout někam dál. A já mohu už v úvodu s nadšením říci, že se to německému spisovateli jménem Hendrik Lambertus povedlo na jedničku. I tentokrát jsem se pod jeho vedením s nadšením vrátil do dob, kdy jsem hltal vrcholná díla epické fantasy a sotva dýchal při zvratech a nebezpečích, do nichž se hrdinové oněch děl dostávali. Srovnání s výše zmíněnými známými autory (zejména pak s Paolinim si je autor tak podobný, až by jeden uvažoval, zda náhodou nejsou utajená dvojčata), ale třeba i s Trhlinovými válkami Raymonda E. Feista tak rozhodně není liché. Takhle by se dalo pokračovat dál, na mysl by jistě přišel i Terry Brooks s Letopisy rodu Shannara a bezpočet dalších, které jsem už vzpomínal v recenzi na jedničku.

Příběh

Bez nějakých velkých cirátů se pokračuje tam, kde jsme naposledy skončili. Kniha nás vrhá do dění, kdy se dvojčatům v doprovodu několika nejbližších spolubojovníků z minulého dílu a mocné, byť oslabené Věštkyně zim předestírá jasný, ale obtížný cíl. Tím je shromáždění čtyř základních elementů (jde o bájné prameny čtyř živlů), z jejichž esence bude možné vytvořit nejmocnější zbraň všech dob, potřebnou k porážce a svržení Řetězového knížete, jenž si uzurpuje božskou moc a je takřka neporazitelný.

Autor dokazuje, že se svým světem a postavami umí dobře pracovat. Prohlubují se vazby mezi našimi hrdiny, ale zároveň se s nimi během jejich putování seznamujeme mnohem více zblízka.

Poznáváme jejich zvyky a osobnosti a celkově jsou protagonisté mnohem více trojrozměrní. Podobně se prohlubuje i fikční svět, jeho historie a prostředí. Lambertus ukazuje, že jeho znalosti sahají dál, než jen k lidem, orkům, elfům a trpaslíkům a objevují se zde tak i různé bytosti z všelikých mytologií. Do toho se přidává příběhový motiv, ve kterém záporák s velmi dobře prokreslenou minulostí a motivacemi získal božskou moc a je třeba jej svrhnout. Což by bylo obtížné samo o sobě, nebýt ještě navíc faktu, že má velmi početnou armádu přisluhovačů.

Antagonista pak velmi zajímavě zamíchá kartami v momentě, kdy k pramenům čtyř živlů vysílá orkská dvojčata, aby onu mocnou zbraň získala pro něj a zvrátila tak dávnou věštbu, která mu snad jako jediná stojí v cestě za absolutním ovládnutím světa.

Předchozí díl - Bitva trpaslíků

Verdikt

Druhý díl je v jádru jednoduchým a nenáročným hrdinským dílem, přičemž je však velmi obratně a rozmanitě doplněný o nové podzápletky a zákonitosti.

Vzhledem k tomu, jakými díly se autor nepokrytě inspiruje a jejich zažitým vyprávěcím postupům by se dalo knize Krev Dvojčat: Kouzlo elfů vytknout snad jen to, že dějové zvraty a směřování příběhu je někdy snadné předvídat. Ačkoli je cesta trpasličích dvojčat Galdry a Gorina a dvojčat elfských – Elyamura a Elyami barvitá a takřka na každém koutě na ně číhá nějaké překvapení a nevídané obzory (tak trochu je to road trip propracovaným fantasy světem) a nesčetné překážky a obtíže, trochu chybí nějaký opravdu nečekaný zvrat či událost, která by čtenáři vyrazila dech. Tam nezbývá než doufat, že si podobně velké události nechal spisovatel do třetí části, která už v originále vyšla.

Jinak se ale jedná o to nejlepší pokračování ve všech významech toho slovního spojení. Dostáváme pořádnou porci toho, co se nám líbilo minule a ještě něco navíc, díky čemuž se celý příběh prohlubuje a obohacuje o nové obzory. I zde se musí podotknout, že se opravdu jedná o fantasy pro dospělé čtenáře, vzdor barevné obálce tak rozhodně nejde o YA čtení. Pokud vás zaujal první díl, tady rozhodně zklamáni nebudete.

Hodnocení: 80 %