RECENZE: Dvojník - Hledání lepšího já v jiných realitách

Špatné a správné vesmíry

Život se s Dylanem moc nemazlil a ani on sám si to moc neulehčoval, vinou a sebepohrdáním ke štěstí dojít nelze. Když celý zmáčený a zkřehlý ležel na břehu rozvodněné řeky, věděl že je po všem. Jeho láska Karly se utopila a on ji nedokázal zachránit. Selhal jako partner i jako člověk.

Nedlouho po nehodě mu osud do hry přihraje jednu nekonvenční psycholožku, která tvrdí že ho zná, i když Dylan je přesvědčený, že ji vidí poprvé v životě. Neobyčejná není jen ona, ale i její léčba, která je založená na mixu halucinogenů a cest do alternativních realit. Otevřela se mu právě cesta k záchraně Karly, nebo už se dočista zbláznil a jeho pokroucená mysl si s ním jen zahrává?

Mezi stromy a kukuřičnými polil se přede mnou matně rýsovala rozvodněná příšera, převalovala se a kroutila jako drak zbavený pout. Zastavil jsem uprostřed silnice a vystoupil do prudkého, ledového deště...

Mé alternativní recenzování

Je to už více jak dva roky, kdy jsem měl tu čest s Brianovo tvorbou a nadšení, které jsem pociťoval tehdy (s románem Klikatá cesta) se mi opět oživilo, i když musím říct, že cesta k němu nebyla okamžitá a chtělo to trochu času. Témata alternativních realit a paralelních vesmírů jsou mému srdci velice blízká a když s nimi začne pracovat šikovný autor, máte téměř jistě zaděláno na slušný literární mindfuck.

Asi nejvýraznější problém – neproblém, mám s hlavní postavou. Zpočátku mi její charakter, vlastně celá postava jako taková, přišla dost šedivá, to jak se chovala a přemýšlela, se mnou moc nerezonovalo a tak mezi námi neprobíhala téměř žádná chemie. Jenže vzhledem k nastavenému tónu příběhu to do sebe zapadá a Dylan se chová tak jak by měl, aby příběh dával smysl. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než číst dál a sledovat, jak to pan autor bude dirigovat dál.

Vlastníma očima jsem viděl současně svůj i jeho obličej. Jak jsme se tam převalovali, naše těla se propletla a stali jsme se jednou osobou. Vždycky jsme byli jeden člověk, lapený v nekonečném řetězci světů...

Konečné nekonečno

Čím dále jsem se pročítal příběhem, tím teplota vzrůstala a čas se stával elastickou veličinou. Brian dokázal výborně pracovat s tempem vyprávění a zdařile udržel moji zvědavost až do konce.

Když jsem byl na dosah finále a přestal vnímat vše okolo sebe, pochopil jsem, že celá ta charakterová šedivost hlavního hrdiny byl od začátku kalkul. Dylan se totiž celou dobu učil a posouval se k zásadnímu sebeuvědomění a smířlivosti. A s tím vším poznáním se vyvíjel i můj vztah k němu.

Poslední třetina příběhu vygradovala tak, jak bych si u podobného námětu představoval a jestli něco posunulo moje mínění o této knize výrazně k lepšímu, tak to bylo její zakončení, které bylo neskutečně vypilované, až do posledního řádku. Mé mínění o talentu Briana Freemana ještě o něco povyrostlo. Tak zase někdy příště. Na přečtenou

Hodnocení: 80 %