Kingova Holly přináší nenápadnou hlavní postavu a tarantinovské finále | RECENZE

Hned úvodem musím přiznat, že pro mě se jedná o první setkání s detektivní agenturou Právo nálezce. Tu založil vyšetřovatel a bývalý policista Bill Hodges, ke kterému se postupně v jeho případech přidala právě zprvu nesmělá, ale stále sebejistější Holly. A po jeho smrti převzala vedení. S Holly se čtenáři měli naposledy možnost setkat v příběhu Když teče krev, který vyšel ve stejnojmenné antologii, nebo předtím v thrilleru Outsider, jenž se dočkal i seriálového zpracování. King sám pak Holly považuje za svou oblíbenou postavu, jež si časem ukradla jeho srdce a z vedlejší postavy se tak nějak organicky stala protagonistkou.

Holly je naštěstí možné číst nezávisle na předchozích dílech. Ačkoli je samozřejmě lepší je znát, všechny předešlé události jsou zde vysvětleny dostatečně na to, aby se chytal i čtenář jimi nepolíbený. S čím jsem ale minimálně v první polovině problém měl, byl charakter samotné Holly. Jde o bezpochyby silnou ženskou postavu, která si s sebou nese komplikovaný vztah se svou matkou, jež zemřela na COVID-19 a většinu života předtím, než potkala Billa, který v Holly poznal skrytý detektivní talent, svou dceru srážela a držela zkrátka. 

Holly

Detektivka je psána retrospektivně. V současné lince sledujeme Holly a její přátele a kolegy. Holly jednak přijímá nový případ, jednak se srovnává se smrtí matky, dědictvím po ní a nepříjemnými tajemstvími, která vyplavou na povrch a znovu otevřou staré rány. V minulosti jsou nám pak představeni vrazi. A nejedná se o spoiler, poněvadž jsou vyzrazeni jak v anotaci, tak na začátku příběhu. Pachateli jsou zde důchodci. Manželský pár, oba vysokoškolští profesoři.

On je uznávaný odborník na výživu, ona učitelka literatury. Milují se a jsou svoji už celé dekády. Co je k únosům lidí a následným vraždám vede? Na první pohled milý pár dostává s postupujícím dějem temnější a temnější odstíny. Tenhle nápad je skvělý a odkrývat zvrácenost u na první pohled obyčejného starého páru bylo zábavné. Podstatně méně mě ovšem bavila „současná“ část s Holly. King se totiž rozhodl příběh pojmout jako reakci na naprosto rozvrácenou společnost v USA. Konkrétně zde naráží jak na všudypřítomný rozkol mezi voliči Trumpa a Bidena, ale i pandemii COVID-19. Nejde ani tak o to, že by se spisovateli nedařilo věrohodně ukázat celé spektrum názorů (úzkostlivá Holly je pochopitelně zastánce respirátorů a očkování).

Stephen King naopak vždy exceloval v tom, že dokáže věrohodně vykreslit nejrůznější charaktery. Od slušných lidí po naprosté šílence. Problém je v tom, že na onu roztříštěnost a narážky na covid narážíme prostřednictvím hlavní hrdinky prakticky neustále. A byť příběhovou opodstatněnost onoho poselství, stejně jako autorovu potřebu na ona témata reagovat, chápu, zdálo se mi, že trochu překážejí dynamice vyprávění.

Zpět k Holly. Opatrná, introvertní a nenápadná šedá myš, která se podceňuje a má sklony k hypochondrii. Tyto vlastnosti přímo kontrastují s tím, že má cit pro detail a je skvělá vyšetřovatelka. Možná je to mnou, možná i tím, že jsem si s ní možná více podobný, než by se mi líbilo, ale cestu k této hrdince jsem si hledal poměrně obtížně. Mnohem víc mě bavila vedlejší linka dvou sourozenců Jeromeho a Barbary Robinsonových, kteří s případem Holly pomáhají. Jak Barbara, tak Jerome mají autorské ambice. Barbara má v knize takový svůj, pro mě naprosto skvělý „příběh v příběhu,“ kdy se začne pravidelně scházet se starou básnířkou, která jí pomáhá se skládáním básní. Pochopitelně je ona linka navázána na vyšetřování, ale velmi volně. 

S protagonistkou jsem se nejvíce sžil zejména v druhé polovině, kdy se naplno odhalilo tajemství šílených vrahů. Když se jejich vedlejší linka konečně střetla s Holly, jež jim byla na stopě, dostal celý příběh slušný spád a dramatičnost, na jakou jsem u Stephena Kinga zvyklý. Holly konečně ukázala své kvality a já jí v poslední třetině knihy začal fandit. Stačí to ale?

Verdikt

Holly je pro mě jednou ze slabších kingovek a třeba předchozí, přitom podstatně delší Pohádku (recenzi čtěte zde →) jsem si užil výrazně víc. To ale stále znamená, že jde o nadprůměrnou knihu, jejíž čtení mě bavilo. Je liché podotýkat, že Stephen King je mistrem svého řemesla. Přesto se mi místy zdálo, že je román psán malinko z povinnosti a potřeby nějak zachytit nepříjemné společenské klima, které v USA stále panuje. Bohužel se to zde spolu s pandemií COVID-19 zmiňuje na můj vkus možná až příliš často. Holly je postava, ke které jsem si hledal cestu poměrně těžko a dělalo mi obtíže pochopit, co je na ní tak „extra,“ že ji sám autor považuje za svůj oblíbený „výtvor.“ Mám v detektivkách raději výraznější vyšetřovatele. Možná také to, že civilnější, osobnější příběh Holly mě bavil méně než o poznání dramatičtější popisy zločiny páchajících staříků, vypovídá víc o mně samém než o kvalitách knihy.

Chápu záměr. Holly má být mírná, introvertní žena, kterou její okolí soustavně podceňuje a nevnímá ji jako někoho, kdo by dokázal najít víc než zatoulanou kočku, aby pak překvapila svou bystrostí. A byť jsem se s ní nakonec sblížil, dvakrát se rozmyslím, jestli si s ní přečtu i další knihy. Mám za to, že Mistr má ve své bohaté tvorbě mnohem zajímavější hrdiny. Ale to je subjektivní. Zprvu poněkud slabší příběh a pomalejší tempo bohatě vyvažuje druhá polovina knihy a brutální, takřka tarantinovské finále, při jehož čtení mi zase jednou spadla brada. Celkově se jedná o nadprůměrný detektivní thriller, který má silnou (byť zprvu nenápadnou) hlavní hrdinku, jež většinu děje stojí ve stínu mrazivě zpracovaných antagonistů a výrazných vedlejších postav, které onu pomyslnou káru většinu času táhnou za ni.