Detaily – Svěřili byste knize kolikrát jste dostali kopačky? | RECENZE

Pět lidí, čtyři příběhy

Život podobající se tabulce skla vypadl z nešikovných rukou a bude potřeba pokusit se ho složit zase zpět. Jenomže, jak praví známá moudrost, ne vše rozbité, je možné slepit. Hrdinka našeho příběhu leží v horečkách a vzpomíná na stará přátelství a minulé lásky. Johanna, Niki, Alejandro a Birgitte, důležití lidé, kteří jejím životem propluli jako letní vánek, nebo také prosvištěli rychlostí písečné bouře a zanechali po sobě jen hlubokou propast. Poznejte nejsilnější milníky vypravěččina života, vychutnejte tu poetickou hloubku vyprávění.

Uvnitř svého života žijeme tolik jiných, menších životů, s lidmi, kteří přicházejí a odcházejí, s přáteli, kteří se z něj vytrácejí, s dětmi, které rostou, a já nikdy nedokážu poznat, který z mých životů rámuje ty ostatní...

Detaily

Málo stránek, spousty detailů

Už forma napovídá, že švédskou autorku nějaká normálnost nezajímá. Kniha, označená kouzelným slůvkem román, která svou délkou připomíná spíše novelu, dokud ji neotevřete a nezjistíte, že rozdělená struktura čtyř příběhů evokuje povídkovou sbírku. Kočka, pes, či dokonce slon? Snad je to od každého trochu. Ať tak, či onak, rozhodně to stojí za bližší průzkum.

Hned zpočátku se dozvídáme, že vypravěčka trpí poměrně vážnou horečkou, kterou si přivezla spolu se zážitky z Afriky, na dokreslení atmosféry se zdá být vše poměrně chaotické. Orientace není lehká, nejedná se o relaxační četbu, kterou lze vnímat jen tak na půl plynu. Stránky jsou plné souvětí delších než skandinávské zimy a chvilka nesoustředění znamená okamžitou ztrátu významu. Autorka si libuje v dlouhém, někdy až poetickém popisu emocí, naopak se moc nezajímají o data, takže příběhy plynou v jakémsi bezčasí. Kolik uběhlo let mezi různými příběhy se dozvíte jenom v hodně hrubých obrysech.

Zabydlely jsme se jedna ve druhé tak, jak to dokážou jen lidé jistí si dlouhým společným životem, jako bychom měly záruku, že nás rozdělí až smrt...

Poslední střípky

Vypravěčka prochází životními etapami, které rámuje bolest, ale i přesto všechno to působí jaksi nezúčastněně. Vypravěčka není chladná, a už vůbec ne odtažitá, jen je až stoická a smířená. Na jednu stranu jsem se dokázal vcítit do každé její ztráty, či karambolu, na stranu druhou jsem jí vlastně záviděl, protože jsem měl pocit, že dokáže být odevzdaná životu. Zkrátka, co se stane, to se prostě stane. Nemůžu tvrdit, že jsem se do knihy zamiloval, necítil jsem žár, ani mě neovládal chtíč, nebyl jsem zcela pohlcen, ale i přesto jsem respektoval tu pečlivost slov, propracovanost vět a komplikovanou květnatost myšlenek, která mě nutila přemýšlet, a za každou cenu mi nešla naproti. Měl jsem pocit, že čtu něco erudovaného a nedokázal si odpustit obdiv k ruce, která umí tvořit texty takového kalibru. Bravo. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.