Noc – KNIŽNÍ RECENZE

„Kdo to tak pozdě cválá větrem a nocí? Otec s dítětem.“

Goethe

S Bernardem Minierem (1960), autorem bestsellerů Mráz, Kruh, Zkurvenej příběh a Tma, se já osobně setkávám poprvé. Pokládám to za výhodu, neboť nejsem ovlivněná jeho předchozími díly a nemám tudíž žádná konkrétní očekávání. Těšila jsem se jen na dobrý thriller a to mi 536 stran posledního Minierova románu Noc, který letos vydalo nakladatelství XYZ, více než splnilo.

Francouzský spisovatel Bernard Minier prožil své dětství v Pyrenejích a studoval v Toulouse. Obě tato místa jsou i hlavními lokalitami děje. Podíváme se však také do Norska, Rakouska, Švýcarska a dokonce i do Prahy. Příběh začíná dvěma událostmi.

Při té první se šleháni větrem a vlnami ocitneme uprostřed rozbouřeného moře na ropné plošině v Norsku, kam krásnou, ale chladnou policistku Kirsten Nigaardovou zavedou stopy brutálního vraha mladé ženy. Druhá událost nás zavede do francouzského Toulouse, kde nenápadný, o to však statečnější detektiv Martin Servaz na vlastní pěst pronásleduje pachatele znásilnění. Je přitom postřelen a upadne do kómatu. Výborně popsaným prostředím, charakteristikou dvou hlavních protagonistů, jejich pocity a celkovou atmosférou, zatneme svůj drápek už tady.. Na to, co přijde, když se obě události spojí, však připraveni nejsme. To pravé napětí a šokující souvislosti nás teprve čekají.

Kirsten v Norsku najde něco, co jí přivede k Martinovi do Francie. Něco velmi záhadného a všem, Martinovi především, se jako zrůdná obluda vynoří Julian Hirtman. Sériový vrah mnoha žen, po němž Martin již mnoho let jde. Je to osobní, Hirtman stojí za zmizením Martinovy milované ženy, která se nikdy nenašla. Zatímco se detektiv probírá z kómatu, on sám, ale i jeho kolegové, přátelé a blízcí cítí, že jej něco změnilo. Pamatuje si opravdu všechno? Co je skutečnost a co jen sen? V příběhu se navíc objeví malý chlapec Gustav. Tuto postavu vložil autor do příběhu, jako kdyby ochutil dobrý pokrm ostrým kořením a naše emoce tím uprostřed všeho napětí ještě více rozjitří.

Více už nebudu prozrazovat. Vše pokračuje až příliš rychle, zamotá se, přibydou další postavy, neméně důležité než ty hlavní. Až se chvílemi přestáváme orientovat. O to víc nás kniha drží. My se orientovat budeme chtít…přijít tomu na kloub a rozluštit ty hádanky, kterými se román jenom hemží. A rozuzlení? Troufám si tvrdit, že málokdo z nás bude takové čekat. Je opravdu překvapivé a prozradím, že mě velmi zasáhlo. Je smutné. Přesto…závěr příběhu, který si rádi trochu domyslíme, je klidný, pokojný a plný naděje na počátek štěstí.

„Jsem více jako jazzový hudebník. Improvizuji, na rozdíl od klasického muzikanta, který může v příliš pevné struktuře uvíznout…“

Bernard Minier

Minierův profesionální styl, volba prostředí a umění plastického vyprávění mi trochu připomíná dnes tolik populární severské detektivky, s čímž se v poslední době u soudobých autorů často setkávám. Tady jde však o detektivku francouzskou a je to znát. Sounáležitost, přátelství a celkové citové zabarvení románu včetně zvláštnosti charakterů a vzájemných vztahů postav, které z něj vyzařují, to potvrzuje. Autor si zaslouží mnoho obdivu a já, přestože už teď mám husí kůži z představy prázdného vlaku či opuštěné horské chaty, jsem ráda, že to vypadá, že nás čeká další tajemné pokračování.