Kočovný biograf pana Saita – příběh o lásce, filmu a zlomených srdcích | RECENZE

Někde ve tmě jsem slyšela i Fabiolin smích. Byl to ten nejlepší pocit na světě. Smích je tak úžasně nevychovaný. Vždycky se objeví bez ohlášení a překvapí jako náhlé krupobití...

Dlouhá cesta na ostrov zázraků

Fabiola dostala do vínku vášnivou krev a lásku k botám, obě tyto přednosti se snažila využít co to jde. Vychována v klášteře, vyhnána z rodné Argentiny během nepovedené revoluce, doplutí na ostrov Upper Puffin, kde své dceři Carmelitě mohla konečně zajistit klidný domov. Pořekadlo, jaká matka, taková dcera, v tomto případě ale neplatí. Zatímco Litu poutali k ostrovu čím dál tím hlubší kořeny, Fabiola jen stěží potlačovala svoji vášeň a lásku k tanci.

Zatímco malá Lita má plné ruce práce se simulováním čím dál bizarnějších nemocí, aby neposednou matku donutila neodjíždět, na ostrově se zjevuje podivuhodná postava pana Saita. Rok co rok se vrací na Upper Puffin, aby ostrovanům promítal nejnovější filmy na svém kočovném biografu. Že to zní kouzelně? Neváhejte a přijeďte se podívat. A pokud vás nezaujme filmový výběr, jistě propadnete kouzelné atmosféře, milým lidem a v neposlední řadě všudypřítomným papuchalkům, kteří jsou ostrovními maskoty.

My lidé smíme kruhy jiných lidí navštívit jen na chviličku, ale nikdy se do nich nemůžeme nadobro nastěhovat. Každý má svůj ostrov, o který se musí starat. To bylo téměř nesnesitelné...

Láska a prázdnota

Rozpory, samé rozpory. Na samém počátku měl příběh silnou dynamiku, slibující divoké dobrodružství. Stačilo chvilku posečkat a změna dorazila, tempo se ustálilo s tendencí se zastavit. Chci spíše chválit, nebo nadávat? Na tuto otázku neznám odpověď. Kniha byla napsaná milující rukou, která věděla co dělá a činila to s péčí. To ale bohužel nestačí. Téměř 500 stran nezaplníte jen fištrónem, chce to taky nějaký chytlavý děj, který bude vykazovat známky nějakého tempa. Vraťme se zase chvíli ke chvále, ať vidíte dobře moji rozervanost.

Autorka si umí skvěle hrát s emocemi. Tlačítko na aktivaci pláče se mi stisklo při čtení několikrát. Postavy, které jsou od samého začátku milované, pečlivě vykreslené, s citem a péčí, proti tomu nemůžu říct ani popel, ale je tady to zpropadené ale. Pokud chcete zažít krásné emoce, musíte mít trpělivost meditujícího buddhistického mnicha, ideálně to smíchat ještě s dvěma Neuroly. Uplyne totiž 300 stran, než se vítr trošku rozfouká a začne hýbat s dějem. Takže začátek parádní, poslední třetina suprová, co mezitím? Malé děvčátko si běhá po ostrově, užívá si života a nachází rodinu. Říkáte, že to zní malebně? Dávám vám za pravdu, ale na 250 stran to je rozhodně hodně málo látky!

Vezmu vás do svého větrem ošlehaného rodokmenu. Ale nejdřív varování. Způsoby se uvolní a moje mysl se bude toulat. Bloudění v bujných přítocích je vždy zábavnější než držet pevně stanovený kurz...

Konec jednoho rozervance

Hejtovat, či chválit, to je to oč tu běží. Hádám, že tady mi ani laciné parodování Hamleta nepomůže. Pozorně sledujte podvečerní zprávy, je možné že se v nich objeví informace o jednom klukovi ze Sudet, kterému náhle explodovala hlava. Pokud se tak opravdu stane, věřte že jeho poslední myšlenky směřovaly ke krásnému ostrovu Upper Puffin, který si velmi zamiloval, zároveň ale toužil z něho urychleně zmizet. Nebo ne? Tak zase někdy příště. Na přečtenou.