6 novinek od českých autorů, které stojí za přečtení

Josefíně všichni lžou

Kateřinu Pantovič (můžete ji znát také jako „Maďárkovou“) jsem si oblíbila po přečtení knihy „Kdo se postará o Annu“. Tehdy jsem si při pohledu na tu malou útlou knížečku s podivnou ilustrací na obálce řekla: „Hm, tak tohle bude asi bizár.“ A měla jsem pravdu, ale v tom nejlepším smyslu slova. Tehdy toto dílko oblétlo téměř celou naši marketingovou kancelář a horlivě jsme ho doporučovali téměř na potkání. Proto mi nesměla uniknout ani Kateřiny nejnovější kniha „Josefíně všichni lžou“.

Je mi jedenáct let a měřím 140 centimetrů, což mě řadí mezi jednu z nejmenších dívek ve třídě. Marek mi říká liliputka a já mu zase říkám, že je debil. On ale ví, že nejsem liliputka, a říká mi to jenom proto, aby mě naštval. Já doopravdy vím, že je debil, a říkám mu to proto, aby s tím něco dělal.

Kateřina Pantovič s humorem a nadhledem vypráví o hledání smyslu života, který hlavní postavy nevidí, přestože jim téměř sedí na nose. Slova zahaluje do úderných slovních hříček obsahujících hutné myšlenky a vy se od čtení zkrátka nemůžete odtrhnout.

Co se stalo Veronice

Autorka Tereza Nováková vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Věnuje se tvorbě podcastů, scénářů pro televizi i film a spolu s Šimonem Holým napsala dvě řady podcastu Zkouškový. V její útlé knize s názvem „Co se stalo Veronice“ nás čeká pěkně hluboká jáma plná emocí, alkoholu a špatného sexu.

Prostřednictvím jejích spletitých myšlenek odhalujeme, co se Veronice přihodilo. Proč je, jaká je? Odkud se berou ty nešťastné lásky a pochybný výběr partnerů? Jaký má vztah s otcem?

A i když byl hrozná potvora, měl ve tváři něco vřelého a bezelstného. Jen byl pořád jinde. I když byl s ní, jako by byl spíš duch. I když ho držela za ruku a líbala, věděla, že za chvíli zmizí, vypaří se, ztratí se jako kočka v noci, zmizí ve stínu v půldruhý osmině vteřiny.

Autorka mě na 140 stránkách zasáhla přímo do srdce šipkou naplněnou směsicí pocitu beznaděje, sebelítosti, úzkosti a odcizení. Abych řekla pravdu, po dočtení tohohle, byť hodně zajímavého, kousku na mě sedla čtecí krize a já měla potřebu dát se do něčeho milého a emočně nenáročného. A proto jsem sáhla po následující knize, kterou vám představím.

Propast mezi námi

Tess. M. Puffrovou můžete znát coby autorku velmi kladně hodnocené série „Zatracená láska“. Nyní přichází se samostatně stojícím románem situovaným do prosluněné Kalifornie. Autorka proti sobě postavila dvě navzájem kontrastní hlavní postavy: Donnu žijící v luxusních poměrech, přesto nešťastnou, a Sebastiana jež přežívá v chudobě, přesto se cítí šťastně. Jejich osudy se protnou, když si Sebastian odpykává veřejně prospěšné práce, jak jinak, než právě v honosném sídle, kde Donna bydlí se svými rodiči a snoubencem.

Donna je naivní, přesto cílevědomá dívka s nízkým sebevědomím, která věří, že po svatbě bude vše lepší (ach, ty nebohá duše). Sebastian se snaží pracovat co to jen jde, aby finančně vypomohl matce a zajistil rodinu. I přes počáteční neshody najdou Donna a Sebastian vzájemné zalíbení, a především pochopení i útěchu. Mohou ale dva lidé z natolik odlišných poměrů společně fungovat a budovat vztah?

Cítím se hrozně osaměle, poslední dobou čím dál víc. Val je tu vždycky pro mě, ale to mi nestačí. Chci, aby tu byl Malcolm, aby mě opečovával a zajímal se o mě. Jenže on pořád jen řeší práci. Bojím se, že se z něj začíná stávat můj workoholický otec. Už abychom byli svoji a všechno se změnilo.

Propast mezi námi se mi dostala do rukou teprve včera a na jeden zátah jsem vdechla 60 stran. Krátké kapitoly střídající Donino vyprávění se Sebastiánovým působí osvěžujícím dojmem. Zároveň máte skvělý náhled na jednotlivé situace z obou stran. Donnin snoubenec Malcolm mě rozčiluje a doufám, že za svoje chování dostane pořádně „na budku“. Těším se, jak se příběh vyvine dál.

Srpny

Víte, co znamená pojem gaslighting? Ne? Přitom ho možná právě vy prožíváte, aniž byste to vůbec tušili. Jedná se o druh manipulace, při které dotyčná osoba nutí oběť zpochybňovat vlastní racionalitu, paměť i celkové vnímání reality. Toto závažné téma originálním způsobem otevírá ve svém debutu Jakub Stanjura. Jelikož mi toto téma není úplně cizí, rozhodla jsem se knihu zařadit na svůj to-read list. 

Hlavní postavou je Daniela. Ta každý srpen prožívá úzkostné stavy způsobené pravděpodobně toxickým rodinným zázemím (alespoň tak to na mě z anotace a pár přečtených stránek působí). Když jednoho dne potkává Štěpána, vypadá to, že se vše v dobré obrátí a srpnovým úzkostem nastane utrum. Netuší však, že z tohohle koloběhu se pravděpodobně nedokáže vymanit.

Každé léto ji zaplaví několik pocitů najednou, které neumí identifikovat. Mají nezvyklou chuť a stahují Daniele hrdlo. V takových chvílích je jí jasné, že ven nepatří, že z ní srpnové dny odhalují víc, než sama chce, že je vidět, jak moc je její úsměv nucený. 

Karneval zvířat

Román z hudebního prostředí mě zaujal svou minimalistickou obálkou i anotací. Violoncellistka Zuzana Dostálová nechává čtenáře nahlédnout do zákulisí orchestru a ukazuje jim, že kultura coby obživa není žádná procházka růžovou zahradou. 

Houslista Evžen by na sobě nechal dříví štípat. Svým spoluhráčům vychází vstříc úplně ve všem, což je na zahraniční cestě po koncertních sálech poměrně oříšek. Ať už chtějí půjčit peníze, Evženův pokoj na milostné radovánky, Evžen jim vždy vyhoví. K tomu se zamiloval do flétnistky a netuší, jak jí má vyznat lásku. Najde Evžen své žívotní štěstí?

Nebyli jediní, kdo na odjezd přišel pozdě. Malý hotelový výtah nezvládal pojmout víc než dvě osoby najednou. Jezdil nahoru a dolů, přesně jak si ho muzikanti přivolávali. Veverka s tubou zdolával cestu z třetího patra do přízemí třikrát.

Lampář, lodivodka a kluk z továrny na slzy

Prvotina Kateřiny Havlíkové mě na první pohled okouzlila svou krásnou obálkou i názvem a já už se moc těším, až si ji přečtu. Z anotace jsem zjistila, že se jedná o postapokalyptickou pohádku pro dospělé plnou gaimanovské hravosti a pratchettovského smyslu pro absurditu. Tím má zvědavost přirozeně ještě vzrostla.

Příběh vypráví o společnosti rozdělené na obyvatele pevniny, oceánu a vzduchu. Straat slouží jako lampář na vzduchoplachetnici. A jelikož je nešťastný, utápí svůj smutek v alkoholu. Jednoho dne spadne přes palubu a ocitne se v soupisu mrtvých lampářů. Pokusí se vrátit zpět do vzduchu, kam patří, ale málem přitom způsobí rozpad křehkého příměří mezi vzduchoplavci, mořeplavci a suchozemci.

Slunce se sklánělo na západ a lampář byl neklidný jako snad ještě nikdy. Mohlo to být tím, že byl zvyklý touhle dobou začít rozsvěcením paluby. Jenže tady nebylo co zapálit, aby to nenadělalo víc škody než užitku. Ale možná byl prostě jen nervózní z toho všeho, co se stalo. Byl daleko od Mrakoplachu. Ztratil domov, ztratil práci, ztratil zásobník zapalovadla. Anebo to bylo tím, že vystřízlivěl a neměl se čeho napít.

» OMRKNOUT DALŠÍ ČESKOU BELETRII «