Újezdní Hamlet Audiokniha (Mp3)

Z komentáře k původnímu LP 1 18 1479 vydaného Supraphonem v roce 1974: Čechov znamená Čechův. Jeden Čechův dědeček byl Čech. Ač tyto věty zní jako citáty z čítanky pro druhou třídu základní školy nebo jako diktát z těsnopisu, jsou pravdivé. Nemají samozřejmě nejmenší zásluhu na tom, že Anton Pavlovič Čechov je u nás už pětaosmdesát let tištěn a čten a přes sedmdesát let hrán předními i méně předními divadly. Pro obě strany se všechno začalo šťastně: první Čechovova povídka, uveřejněná u nás v příloze Národních listů 9. prosince 1888, nese titul Štěstí. Ač v ní autor nesliboval lidem nic příliš příjemného ani jistého v oboru lidského štěstí, ba jeho poselství bylo takřka zdrcující - zemřeš, člověče, a nikdy se vlastně ani nedovíš, co je štěstí - ač se tedy mladý autor představil jako bořitel iluzí a kazisvět, zabydlel se v čtenářské a divadelní obci natrvalo. Nemluvě už o tom, jak se jeho tvůrčí metody chopili i v dalekém světě velcí moderní autoři. "Tak mi připadá, jako by byl autor psal Strýčka Váňu krví vlastního srdce," napsal kritik v roce 1901 v Divadelních listech. Snad i proto je Čechov tak blízký čtenáři tehdejšímu i dnešnímu: krev vlastního srdce zůstane krví, ať se uvnitř člověka nebo kolem něho změní cokoliv. Pravda, zmýlil se o dvě století v odhadu, kdy dojde k zásadní změně ruského života. Ani s tou mýlkou není pronikavost jeho pohledu o nic menší ani nepravdivější a krev jeho srdce o nic méně krvavá. Čechov byl lékař a umělec. Snad to bylo to nejšťastnější spojení profesí právě pro zasvěcené vnikání do lidského nitra. Až na dno lidského nitra. Čechov sám spojení svých profesí charakterizoval typicky po čechovsku - medicína je prý jeho zákonná manželka, literatura jeho milenka. Byla to milenka poněkud nepokojná a náročná. Úkolem umění totiž je - podle Čechovových slov - hájit člověka. Kdo chce být hájen, nesmí ovšem být jen povrchním čtenářem. Povrchnímu čtenáři uklouzne otázka, jak že to pan spisovatel hájí člověka, když obnažuje jeho rozervané nitro, když ukazuje jeho bídu tělesnou i duševní, jeho ubohost, směšnost, trapnost, jeho nicotnost a jeho prohry. Čechov však trpělivě odpovídá. Odpovídá přímo v díle, a to i v těch nejmenších povídkách. Tak v Aňutě musí student Stěpan Kločkov prohlédnout, v jaké špíně a ubohosti žije, naopak v Talentu tři malíři nikdy nepochopí, že se jim nedostává to nejdůležitější, aby se stali skutečnými umělci. Pochopí to však čtenář. Čechovovo umění hájí člověka právě tím, že mu ukazuje přesně na napadená místa v jeho nitru. Ukazuje mu je tak sugestivně, že se zdá takřka nemožné, aby si jich postižený nevšiml a nezačal se sám proti nim bránit. Bránit se sám proti sobě, proti všemu zlému a ubohému uvnitř i vně... .....Čechov byl, je a zůstane zamyšleným hlasatelem pravdy, zejména pravdy umělecké. Sám o tom kdysi napsal: "Umění je tím zvláštní a dobré, že v něm nelze lhát. Je možné lhát v lásce, v politice, v medicíně, je možné oklamat lidi i samého pánaboha - byly i takové případy - avšak v umění klamat nelze." Lubomír Vaculík

Sdílet