České snění Audiokniha (mp3)

O čem všem český národ snil v uplynulých sto padesáti letech?

Šestnáct esejů ze souboru České snění stojí na počátku rozsáhlejšího „českého cyklu“, v němž autor odkrývá historické kořeny naší současnosti. Úvahy pojednávají o kolektivních snech českého národa v 19. a 20. století, souvisejících především s hledáním naší identity a místa Čechů mezi jejich středoevropskými sousedy. Podnětné náhledy na falešné představy, touhy a iluze projevující se uvnitř české kotliny a moravských úvalů v běhu staletí se zabývají mimo jiné komplikovaným vztahem ke Slovensku, Rusku (potažmo Sovětskému svazu) či Německu, jakož i pro nás podstatnými otázkami jazykovými, náboženskými nebo historiografickými. Jako téměř vždy záleželo Pavlu Kosatíkovi na tom, aby se pohyboval napříč obory – počínaje historií a psychologií konče – a zvýšil tím pravděpodobnost, že se „mimooborový“ výsledek jeho pozorování poutavě i naléhavě protne se skutečným životem.

Zásadní dílo oceňovaného publicisty a scenáristy se v anketě Kniha roku Lidových novin 2010 umístilo na 4. místě.

„Kniha o tom, jací jsme a jací bychom chtěli být. Carl Gustav Jung klienty vybízel, aby si zapisovali své sny a sami je i interpretovali, protože tak dochází ke sjednocování vnitřních protikladů a tím i k duševnímu vývoji. Pokud vezmeme tento přístup za svůj, mohl by nám historik Pavel Kosatík pomoci, abychom byli lepšími lidmi, respektive lepší společností. Ve své výjimečné knize České snění, jak už název napovídá, posbíral hned několik snů zdejší society.“ – Erik Tabery, Respekt

„Kniha České snění je nanejvýše doporučeníhodná k pochopení toho, jaké mýty a iluze si o sobě v minulosti Češi vytvářeli, takže se ocitali v roli kolonizátorů Afriky či pánů významné části Německa. Kosatík je dokáže podat [nejen] s vnitřním vhledem, ale i s nutnou dávkou distance. Cenné na jeho knize je jistě to, jak dokáže sledovat vznik určité ideje a její postupné proměny, či naopak opakovaně se vracející konstanty, jako třeba iluze při vytváření idealizovaných obrazů Ruska.“ – Jan Lukavec, www.czechlit.cz

„Téma kolonií se však v českém prostředí nečekaně vynořilo po převratu v roce 1918. V době, kdy se celý svět otřásal v základech, i mnozí Češi zažívali, jaké to je, mít zničehonic pod kontrolou cizí území. Mnozí velitelé československých legií, hlavně těch sibiřských, se z této závratě marně pokoušeli vypsat ještě řadu let po návratu domů. Zdá se, že vůči imperiální šalbě nebyl na okamžik úplně imunní ani T. G. Masaryk, když se v dopise z července 1918 sebevědomě svěřoval americkému ministerstvu zahraničí, že ‚jsem, abych tak řekl, pánem Sibiře a poloviny Ruska‘. Zatímco jedni rychle získávali, kontrola druhých nad zámořskými územími se hroutila. Jakmile vešlo ve známost, že mezi sankcemi uplatněnými vůči poraženým ústředním mocnostem bude také odebrání jejich kolonií, nejeden latentní imperialista na české straně zbystřil. Koneckonců jenom v Africe šlo o tři miliony kilometrů čtverečních, které momentálně neměly pána.“ – ukázka z textu

Sdílet