Toxická láska - V patnácti by člověk neměl hledat matčina vraha

Do rukou se mi dostal „NIZOZEMSKÝ BESTSELLER ROKU 2020“ Jako první co mě zaujalo, bylo motto na obálce „V patnácti by člověk neměl hledat matčina vraha.“ Kapitoly jsou vyprávěny střídavě z pohledu Lies a její matky Jet. Linka Lies a její bratra Luukea ukazuje, jak si procházejí těžkým obdobím – jejich rodiče se rozvedli, ač jsou od sebe, neustále se hádají, a ke všemu tomu se tyto děti musí smířit s novou partnerkou táty. Drama začíná, když se Lies jednoho dne probudí a uvědomí si, že máma není doma a vše ostatní nasvědčuje tomu, že se muselo stát něco špatného. Nechce však uvěřit tomu, co se stalo, a co říká policie a s čím se spokojila rodina - sama na vlastní pěst začne pátrat… Román má prvky psychologického thrilleru je čtivě napsaný, autorka má velmi surový styl nebojí se otevřeně popisovat erotické scény i drsnějšího kalibru. Za to by se nemusel stydět ani ten nejpeprnější erotický román… Tyto erotické scény se odehrávají v lince, kde hlavní hrdinkou je matka Jet. Celé je to, ale velmi pesimistické, smutné a velmi depresivní protože to téma, které se tam otevírá, vůbec není veselé, ovšem tím jak je to napsáno máte pocit extrémní tíživosti a přitom si čtení nějakým zvráceným způsobem užíváte a otáčíte jednu stránku za druhou, a i když mi bylo v některých chvílích slabo, prostě jsem musela číst dál! Vůbec jsem neměla problém se začít, příběh mě vcucnul a už nepustil…pak přišel konec a musela jsem ho ještě dlouho rozdýchávat… Ti co mají rádi něco trochu drsnějšího, budou určitě spokojeni.

Nevím jestli je to mnou nebo opravdu těmi knížkami, ale tohle se prostě nedalo číst. Těšila jsem se na ni jako dítě na novou hračku a když už jsem ji měla v ruce, ztratil se zájem ji číst. Přesto jsem se k tomu dostala, ale příběh mě tak nudil že prostě knížka musela pryč. Dala jsem tomu šanci, přečetla jsem cca polovinu, ale příběh se tak neskutečně táhl že hodnocení "Žádný zázrak" je naprosto výstižné.