Rozbité světy

1. Úvodní hodnocení a rešerše Román Rozbité světy považuji za podrobněji zpracovaný příběh z českých dějin 20. století. Kniha je rozdělená do čtyř částí a hned její začátek mě překvapil. Začíná scénou ze Slovenska, kde se rodina snaží ještě před válkou schovat rodinné bohatství, aby jim ho nesebrali. Ta scéna je psána slovensky, což bylo zajímavé a ze začátku lehce matoucí, než jsem se zorientoval. Její rozuzlení se dozvíme až na konci knihy. Cením si na knize práce s reáliemi, sledování toho, jak se postavy rozhodují v běžných situacích, a důkladné rešerše, která je pro autorku typická. Kniha se mi četla plynule a vtáhla mě velice rychle, protože autorka nepíše heslovitě, ale nechává vyniknout drobné detaily. Autorka se drží konkrétních detailů běžného života, jako je shánění potravin, topení v kamnech, vyzvedávání lístků nebo chození do školy. Její styl působí věcně a soustředí se na to, jak fungovaly úřady, zásobování a vztahy v domě, jako by tu dobu sama zažila. Právě tahle důslednost dělá příběh uvěřitelným. 2. Rok 1952 a rámec vyprávění Po slovenské scéně se kniha přesouvá do roku 1952, kdy se Daniela po letech znovu potkává s Oskarem, kterého poznala už za války. Přesun zpátky do jejího dětství mi ze začátku nedával smysl, pořád jsem si v hlavě říkal, proč to ten druhý vlastně pokazil a proč si přestali psát. Až později mi došlo, proč autorka začíná právě tady. Vrací se otázky, které postavy považovaly za uzavřené, a otevírá se téma toho, co zbylo po rodině strýčka. Tahle část funguje jako rámec, který drží zbytek knihy pohromadě a dává smysl tomu, proč se vůbec vracíme do válečné Prahy. 3. Leden 1945 – tragický zlom Příběh mě poté zavádí do lednové Prahy roku 1945. Město je sevřené zimou, napjaté a ve vzduchu je cítit, že se blíží konec války. I když už německá vojska ustupují, jejich kontrola a represe nepolevují. Hromadné transporty z Prahy proběhly už v letech 1942 a 1943, tady jde o ojedinělé předvolání, které přichází na poslední chvíli. Zaujalo mě, jak autorka popisuje, že tatínka už dřív odvedli a teď přišlo předvolání i mamince. V tu chvíli jsem si pořád říkal, jak by se asi chovala moje rodina. Svět dvanáctileté Danušky se zúží na jeden byt kousek od Staroměstského náměstí. Nikdo ze známých si ji nevezme domů ze strachu z udání. Právě ta praktičnost a řešení každodennosti mě u čtení držela. Musela se rychle osamostatnit, jako mnoho dětí v té době, a naučit se fungovat bez pomoci dospělých. 4. Poslední měsíce války – Pelikán Tahle linka pro mě byla nejzajímavější. Skupina, která si říká Pelikán, protože Orel byl zakázaný a nechtěli budit pozornost, funguje jako zázemí, kde se řeší, kdo donese jídlo a kdo kde může pomoct, a ukazuje soudržnost a také přátelství. Není to žádná velká odbojová buňka, spíš parta mladých lidí, kteří si pomáhají přežít a drží při sobě. Danušku do Pelikána přivede Cyril. Je to ten kluk v zelené čepici, který ji doslova srazí na ulici a v tu chvíli pro ni byl jako padlý anděl z nebe – světlo na konci tunelu. Oskara poznává v rámci téhle party později a oba se pro ni stanou důležitou oporou, každý jinak. Měl jsem pocit, že se opravdu procházím válečnou Prahou, kde se mísí všudypřítomný strach a zmatek s drobnými, ale důležitými projevy lidské odvahy. A právě tady autorka ukazuje hlavní myšlenku celé knihy – jak dokáže válka a pozdější politické zvraty roztrhat lidské osudy na kusy, a přesto v lidech zůstává naděje a potřeba znovu se spojit. 5. Květen 1945 – Pražské povstání a láska k městu Květen 1945 na mě působil jako krátké nadechnutí, ale zároveň jako silná ukázka vztahu k městu. Oslavy, barikády, snaha uklidit ulice a obnovit provoz, odhodlanost bránit svobodu a nenechat si ji vzít. Je to pro mě příběh nejen o lásce mezi lidmi, ale i o lásce k městu. Oba, Cyril i Oskar, společně brání Prahu na barikádách, což je pro mě nejsilnější obraz jejich přátelství z války. U Danušky jsem vnímal úlevu, že to nejtěžší je za ní, ale i to, jak lidé drží při sobě na barikádách. Autorka tu část drží věcně, přes chování lidí na ulici, přes hluk, zmatek a snahu udělat něco smysluplného. Na knize oceňuju, že se obejde bez popisů násilí a ukazuje situaci přes hlad, zimu a to, jak se shání základní věci. I malá pomoc měla velkou váhu a dokázala zachránit den. 6. Poválečné období – nová totalita a dospělá Daniela Po válce mě zajímalo, jak se mění pravidla – vyhlášky, prověrky, otázky, kdo kde byl a koho zná. To, že skončila válka, neznamená, že přichází šťastné období, to Daniela pocítila na vlastní kůži. Poválečný vývoj v Československu velmi rychle ukázal, že radost ze svobody měla jen jepičí život. Do společnosti se vkrádá nová vlna strachu a ideologického tlaku, které ohlašují příchod totalitního režimu. Znovu přichází beznaděj, strach a perzekuce lidí jiného přesvědčení. Z malé, vystrašené Danušky je mezitím dospělá Daniela a s děsem zjišťuje, že je ve stejném ohrožení jako za protektorátu. Právě v téhle době se naplno ukazuje, jak moc se vztahy prověří a co vydrží. Oskar pro Danielu představuje jistotu, zázemí a rodinu, která jí má dát klid v nejisté době, kdy se nedá spolehnout na úřady ani na okolí. U Cyrila je naopak velmi silně vidět, jak moc ho to, čím si prošel, poznamenalo. Už to není jen ten hodný a pozorný kluk z Pelikána, působí mnohem uzavřeněji a odtažitěji a je na něm znát, že si s sebou nese následky toho, co zažil. Ten kontrast mezi jistotou a proměnou mě na poválečné části bavil nejvíc. 7. Závěrečná část – rodinná minulost a hledání stop V závěru se vrací téma, kterým celá kniha začala, a to tím, co zbylo po rodině strýčka. Rodinná minulost ze Slovenska znovu otevře otázky kolem majetku a do příběhu vstupuje i linka sledování a nejistoty, komu věřit, protože v 50. letech je kontrola všudypřítomná a každý může být pod dohledem. Právě tady Daniela řeší záhadu kolem peněz a kódů, hledá stopy vedoucí až na Slovensko do Žiliny, kde se ukrývá část rodinné historie. Nebudu psát, s kým tam jede ani jak přesně to dopadne, aby zůstalo napětí a čtenář si mohl sám projít tím pátráním. Ta poslední část už působí spíš jako čistá detektivka s prvky thrilleru a propojuje v sobě hodně témat – Židy, válku, nástup komunismu, rodinný poklad a milostný příběh. Drží pohromadě právě díky tomu rámu z roku 1952. 8. Postavy Středem je Daniela, respektive Danuška. Její proměna od dvanáctiletého dítěte po dospělou ženu tvoří páteř knihy. Není idealizovaná, má pochybnosti a obavy, které překonává vytrvalostí a schopností postarat se o sebe. Postava matky se sice fyzicky objeví jen na začátku, ale po celou dobu funguje jako neviditelná morální opora a motivace, která Danielu provází. Jen díky ní je malá Danuška schopna přežít doma sama. Vůbec si nedokážu představit, že bych v jejím věku zůstal sám v Praze a musel čelit všem těm nástrahám, hladu a zimě. Domovník zpočátku působí jako zapšklý a nevrlý soused, který nemá rád nikoho kolem sebe, ale jeho vývoj je uvěřitelný. Povaha se mu sice nemění, ale nakonec ukáže, že má lidské srdce a dokáže cítit lítost a pomoct, když je potřeba. Cyril a Oskar jsou pro mě nerozlučná dvojice. Cyril je ten, který Danušku do Pelikána přivede, je o pár let starší a nezištně se o ni stará a pomáhá jí, jak může. Musím říct, že Cyril byl obdivuhodný – až neuvěřitelné, co všechno zvládl. Nejvíc jsem si jeho postavu užíval v části o povstání. Právě u něj je krásně vidět ten vývoj – jeho dřívější naivní povaha, kdy se pouštěl do všeho po hlavě, se postupně dostane do situací, kde pochopí, že už nehodlá za každou cenu měnit svět. Je to právě ten kontrast mezi odvahou z války a opatrností po ní, který mě na něm bavil. Oskar byl od začátku s ním, ale byl mnohem opatrnější a obezřetnější, vnímal tu novou dobu jako riziko. Má o Danielu strach a snaží se jí dát zázemí a klid. Ten kontrast mezi tím, co zažila s Cyrilem za války, a jistotou, kterou představuje Oskar, mě bavil nejvíc. Od začátku jsem věděl, který z těch dvou mi přirostl víc k srdci, a fandil jsem mu až do konce. Důležitou roli mají i vedlejší postavy – od sousedů a lidí, kteří v protektorátní Praze tajně pomáhali, až po nové tváře v poválečných letech, na kterých je vidět morální úpadek, ale i odvaha a strach obyčejných lidí, na které dopadly dějinné zlomy. 9. Dojmy a rezonance Je to kniha o nedostatku, samotě a těžkostech, ale i o přátelství, vztazích a o snaze obstát. Je to příběh o lásce mezi lidmi, o lásce k městu a o odhodlanosti bránit svobodu. Ještě musím zmínit lásku k vlasti, k vlastní zemi. To, s jakým úsilím a nasazením lidé svou zemi chránili a bránili, se vine celým vyprávěním a autorka to ukazuje bez patosu, přes drobné každodenní činy. Romantická linka možná působí trochu jako z červené knihovny, ale mně do příběhu sedla. Líbí se mi, jak si autorka pohrává s láskou v tom celém rozbitém světě. Cením si toho, že nekončí válkou, ale ukazuje i poválečnou realitu, kdy se klid ukáže jako dočasný. Autorka píše civilně a drží pozornost přes detaily, ne přes velká gesta. 10. Klady a zápory Plusy: věrohodné reálie protektorátní Prahy v lednu 1945, slovenské scény na začátku, atmosféra nastupujícího režimu po válce, vývoj hlavní hrdinky, čtivost bez popisů brutality, propojení dvou časových rovin a vysvětlení souvislostí kolem Orla a Pelikána, linka obrany města na barikádách, silné vedlejší postavy včetně domovníka a matky. Mínusy: rychlejší přechody mezi lety by snesly víc prostoru, závěrečná linka s hledáním stop po rodině mi zapadala méně než ta válečná, ale uzavírá příběh a vrací se k začátku na Slovensku. 11. Závěr Román ukazuje, že dějiny tvoří osudy obyčejných lidí, jejichž životy se mohou v jednom okamžiku změnit. A to je další věc – název je zvolený velmi trefně. Člověka upoutá a nutí přemýšlet, co ten rozbitý svět vlastně je. Až na konci se to tajemství odhalí – životy postav rozbité na střípky už k sobě nikdy zpátky neposkládají. Je to kniha, která vede k zamyšlení nad svobodou a nad tím, jak si zachovat vztahy i v době, která tomu nepřeje, a nenechat si vzít svobodu.