Recenze na knihu
Vona Petra Klabouchová

„Zatím pořád ještě děti. Dnes. Než z nich zítřek udělá anděly.“ Strach, hrůza, děs, šílenství a smrt — přesně tímhle je nasáklá nová kniha Petry Klabouchové, která se vrací k jedné z nejděsivějších událostí staré Šumavy z roku 1853 a zároveň ji propojuje s osudem jedné rodiny až do současnosti. Syrové, temné a nepříjemné čtení.

Přečteno jedním dechem. Není pro slabší povahy, ale s tím se u Petry Klabouchové musí počítat... Mrazivý, hororový, místy depresivní příběh. Za mě skvělá kniha

Šumava. Zima. Vlci. Vona. A zlo. Lidské zlo. Nic víc snad ani ke knize vědět nepotřebujete. Snad jen, že se dotýká skutečných událostí z roku 1853, kdy na Šumavě marně vyhlíželi jaro. Přišel jen další sníh a mráz. A taky a hlad a epidemie. A pak tu máme současnost a jeden rod, který si předává tu dávnou tragédii z generace na generaci. Jen co jsem si přečetla anotaci, přeběhl mi mráz po zádech, a to jsem netušila, co všechno mě v příběhu čeká. A že toho nebylo málo. Celou dobu při čtení jsem cítila tíseň a úzkost. Až to bolelo. Ale víte co? To je právě to skvělé! A neskutečné, že se mnou kniha dokáže takhle zamávat. Dokáže na mě přenést pocity, strachy a hrůzy, které jsou uvnitř. Celý příběh byl bravurně promyšlený. To, jak čtenář postupně odhaluje, kdo je kdo. Jak je kdo s kým spřízněný a pak to všechno zapadne a vy nevěříte svým očím, jak se všechno spolu propojilo. Je to vlastně skvělý horor. Číst knihu v kruté zimě, tak už nikdy nevkročím ven. Ale horor je to jen do té chvíle, dokud si neuvědomíte, že se vlastně tohle někde vážně stalo… Kniha je vážně skvělá. Příběh vás okamžitě pohltí, ani nedutáte, čtete, necháte se jím prostoupit. Nechce se vám při čtení ani věřit, že by se něco takového mohlo stát, ale autorka má zvláštní dar. Budete ji totiž věřit každičké slovo a mít pocit, že čtete nějaký skutečný deník. Vím, že je Petra Klabouchová fenomenální spisovatelka, ale tentokrát to posunula ještě o level výš. Za mě rozhodně její nejlepší kniha a stoprocentně se objeví v mých TOP 10 za tento rok.

Velmi silný, mrazivý příběh. Hltala jsem každou stránku a líbilo se mi, jak se dva odlišné příběhy ke konci propojily jako skládačka. Četlo se to skvěle, i když to bylo náročné čtení a pro slabší povahy to není.

Neuvěřitelně mrazivé, syrové vyprávění o jedné nešťastné zimě na Cimrukách a prokletí celého rodu. Pro mě určitě jedna z nejlepších knih, jaké jsem četla. Provázela ji obrovská škála emocí, chvílemi mě mrazilo, bylo mi úzko, měla jsem vztek a zároveň slzy v očích. Úžasně vystavěný příběh inspirovaný skutečným, nejspíš stejně krutým, osudem lidí na Šumavě.

Mrazivé vyprávění o mateřské lásce v kontrastu s nenávistí můžů vůči ženám.

Skvělá! Smutná, tíživá, dojemná…dotkne se srdce každého. Kontrast krásné přírody a těžkých životních zkoušek. Pro mě po delší době knížka, která ve mě bude ještě několik dní rezonovat.

,,My ti darovali život. Ty nám smrt." Mrazivý příběh, který byl inspirován skutečnými událostmi ze Šumavy v roce 1853, opět ožívá. Pod Huťským štítem tehdy napadlo tolik sněhu, že obyvatelé Cimruk byli měsíce odříznuti od světa i od zvířat ve stodolách. Čekají na oblevu, leč dočkají se jen dalšího sněhu, ledu, hladu a epidemie skvrnitého tyfu. Někteří si vyberou smrt, jiní se v boji o přežití zřeknou i vlastního lidství. V knize sledujeme dvě linky, které se synchronizovaně střídají. První je z minulosti. Vypravěčka, která čeká na odsun z pohraničí, zde jakési Leně vypráví o událostech z roku 1853. O bylinkářce Brétě, o vlcích a o jedné kruté zimě. Druhá osa se odehrává na konci minulého století. Tady sledujeme osudy dvou synů, kteří ztratili matku a do výchovy si je vzali násilnický otec a děda. Musím říct, že to pro mne bylo velice obtížné čtení. Jedná se o první knihu od autorky, kterou jsem četla, takže jsem si na její styl psaní musela chvilku zvykat. Trvalo mi tedy, než jsem se dokázala do příběhu pořádně začíst. Jenže pak mě to chytlo, některé postavy mi přirostly k srdci a já musela číst dál a dál, abych zjistila, co se stalo, a jak celý příběh skončí. Působivé ponuré popisy Šumavy skvěle dokreslují ještě ponurejší události. Mně osobně k srdci přirostla více linka Bréty. Zde autorka vyzdvihuje souznění s přírodou, ale i její drsnost a mrazivost. Silnou ženu, obětavou a milující matku, která má svou hlavu. Druhá linka na mne byla velmi depresivně. Ztráta blízkého. Obrovská nenávist vůči všem ženám, všechny to jsou jenom Vony. A když si nějaká taková Vona začne vyskakovat, musí ji muž srazit na kolena, aby viděla, kde je její místo. Vona je kniha, která ve vás zanechá zničující pocity. Je jako mráz, který se vám zažere za nehty a nechce odejít, ani když už hodiny sedíte u krbu. Naleze do vás a ten pocit chladu s vámi zůstane ještě dlouho. Bez lásky láska není. Pokud dítě nedostane lásku od svých příbuzných, neví ani, jak milovat. Byla jsem překvapená a vlastně i moc spokojená s tím, jak se obě linky nakonec propojily. Pokud jste citlivější povahy, připravte se na neskutečně silné čtení. Některé scény na mne byly až moc. Hodnotím ⭐⭐⭐⭐, 5/5

Opět kniha, kterou nešlo odložit! Duky za 3 hodiny spánku..

❄️ Příběh knihy Vona je inspirovaný jedním z největších neštěstí Šumavy, kdy v dubnu roku 1853 přišly přívaly sněhu, které vše pohřbily. Lidé jsou odříznuti od světa, mají hlad, šíří se epidemie a bohužel také někteří propadají šílenství, které je nutí dělat zrůdné věci. Následky tragédie z 19. století si nesou potomci jednoho z rodů a hrůzná tajemství se pomalu dočkávají odhalení.   Vona je moje první zkušenosti s knihami od Petry Klabouchové a byla to po dlouhé době kniha, která ve mně zanechala hluboké šrámy. Po jejím dočtení jsem na ni musela pořád myslet a sdělovat dojmy z jejího čtení mému okolí. Ta surovost, tak bolest, to šílenství, ta… apatie a lhostejnost. Ještě teď, když recenzi píšu, mám husí kůži a uvnitř mě se to svírá a přemýšlím nad tím rodinným prokletím, které dokázalo jenom působit bolest. Petra píše opravdu netradičním a neotřelým stylem, který si mě získal stránky mi tak ubíhaly pod rukama.   Příběh knihy v sobě skloubí mrazivý horor a detektivku a lze říct, že se odehrává ve svou časových liniích, kdy ukazuje počátek prokletí rodu a jeho zlomení. Toto prokletí přechází z otce na syna, kteří zkrátka nejsou schopni snést, když do jejich světa vstoupí Vona. Vše začíná příběhem Bréty, která si utvoří silné pouto s vlčicí. Bréta je nepochopena svým okolím, často si jde za svým i pod hrozbou trestu a její syn se narodil s dříve neznámým syndromem, proto když přijde sněhová pohroma, najdou se tací, kteří řeknou, že za to mohla Vona. Po tragickém vyvrcholení příběhu mladé ženy se příběh posouvá do éry komunismu, kdy dva malí chlapci přichází o matku, kterou někdo zavraždil. Chlapci putují na výchovu k otci a dědkovi, kde přihlíží zvěrstvem na ženách a pokračují pak v rodinné tradici. Já ani nevím, z jakého důvodu na mě kniha udělala takový dojem, možná to bylo mým rozpoložením v době čtení příběhu nebo možná tím, že si sama nesu určité jizvy ze svého dětství a slovo Vona znám až moc dobře, každopádně za sebe Vonu doporučuji a ten plný počet je zcela zasloužený. Už teď se připravuji na autorčina další díla.  

Knížka byla zajímavá, téma také. Musim se ale přiznat, že jsem se do knížky nějak nemohl začíst. Hlavně ke konci, jsem měl chuť nějaké stránky přeskakovat (což jsem neudělal). Nevím, nějak to nebylo podle mého..

Asi půjdu trochu proti proudu, ale mně Vona bohužel nesedla. Oceňuju mrazivou atmosféru, zajímavou historickou linku i práci s šumavským folklorem, ale nevyhovoval mi styl vyprávění ani časté střídání dějových linek. Místo postupného odhalování tajemství jsem měla spíš pocit zmatku. Kniha je velmi syrová a otevírá těžká témata, jako je misogynie, násilí nebo krutost páchaná na ženách. Právě tahle temná společenská rovina je něco, co řada čtenářů vyzdvihuje jako jednu z nejsilnějších stránek knihy. Mám ráda, když si autor nechá některé věci zahalené tajemstvím, tady už toho na mě ale bylo až příliš a výsledný efekt se podle mě minul účinkem.