Recenze na knihu
Ona Zuzana Holčíková

„Pochopit současnost rovná se poznat celou minulost.“ Jana a Stela. Dve ženy, ktoré spája láska, minulosť a jazvy, čo sa len tak nezahoja. Zuzana Holčíková vo svojej knihe Ona rozpráva silný príbeh matky a dcéry, ktorým toho osud nadelil viac, než by ktokoľvek uniesol. Stela je mladá žena, študentka vysokej školy, ktorá začína nový vzťah. Jej matka Jana je milujúca, obetavá a pre dcéru by urobila všetko. Obe ženy majú pekný vzťah, no sú poznačené minulosťou. Ich životy sledujeme vo viacerých časových rovinách a z pohľadov oboch hlavných postáv. Kapitoly z minulosti sa striedajú so súčasnosťou a postupne vytvárajú mozaiku žien, ktorých svet sa rozbil na kúsky ako zrkadlo, ktoré sa snažia poskladať späť. Holčíková píše emotívne, s citom pre psychológiu postáv a ženskú dušu. Dokáže preniesť čitateľa do ich vnútorného sveta plného ticha, bolesti, ale aj túžby po pochopení. Napriek tomu, že kapitoly sú jasne označené, občas som sa pristihol pri miernom zmätku v postavách a časoch. Príbehu by možno prospelo hlbšie rozvinutie niektorých línií z minulosti, no jeho sila spočíva práve v emóciách. Autorka ponúka sondu do vnútorného sveta žien poznačených bolesťou, stratou a hľadaním cesty ďalej. Ona nie je oddychové čítanie. Je to bolestný, no veľmi ľudský príbeh o tom, ako pokračovať v živote, keď spomienky zostávajú a duša nesie jazvy. Dotkne sa každého, kto v sebe nosí kúsok minulosti, ktorú nedokáže celkom pustiť. A možno sa v nej nájdete aj vy – pretože každý z nás môže byť do istej miery „Ona“. Ak vás lákajú príbehy o silných ženských osudoch, vzťahoch a prekonávaní bolesti, táto kniha by mohla byť pre vás. Ak vo svojom živote nosíte traumu či bolestnú spomienku, možno vám ju pripomenie, ale zároveň aj povzbudí. Za knihu ďakujem: Fortuna Libri (ČR). „Minulost je jako jizvy, nikdy se ji nezbavíte. Připomene se pokaždý, když narazíte na něco, co do ní patřilo a už vždycky patřit bude. Shodné zvuky. Chapadla. Tunel. Bezvědomí i probuzení.“ „Neplýtvej energií, náklonností ani láskou k lidem, co ti nevracejí stejně. Aby byl člověk spokojený, musí dostávat víc než dává. Tak to je.“ „Nečekej od lidí něco na oplátku. Zklamání nás oslabuje. Přátelství a láska mají cenu zlata, ale i slz.“ „K tomu, co nás těší nebo trápí, nemáme zůstavat němí.“ „Život nám vždycky něco nabídne. Novou naději a nový začátek, když to nevzdáte."

Tohle je podle mě nejlepší kniha, kterou Zuzana Holčíková napsala. Silný psychologický román o traumatech, který mě nepustil až do poslední stránky. Jana a Stela. Matka a dcera. Jedna neměla lehké dětství, druhá zažila obrovské trauma ve svých dvanácti letech. Jsou propojené a přesto od sebe svým způsobem vzdálené. Obě se snaží navzdory všemu, co je v životě potkalo, žít dál a nepouštět minulost do své budoucnosti. Jenže minulost se znovu a znovu připomíná. A smířit se s ní není vůbec jednoduché. Tohle je moje čtvrtá kniha od autorky a musím říct, že se mi líbila ze všech nejvíc. Děj je napínavý, bavilo mě střídání pohledu matky a dcery i přechody mezi minulostí a současností. Přesto jsem nikdy neměla problém se zorientovat v tom, kde se právě nacházím a čí příběh sleduji. Autorka postupně odkrývá tajemství minulosti, která nenásilně pronikají do přítomnosti a ovlivňují životy obou žen. Právě tohle propojení minulosti se současností mě na knize bavilo asi nejvíc. Člověk postupně skládá jednotlivé střípky dohromady a stále lépe chápe, proč se postavy chovají právě tak, jak se chovají. Nechybí ani několik nečekaných zvratů. Obě hlavní hrdinky byly podle mě skvěle napsané. Příběh mladší Stely mi přišel možná o něco otevřenější a podrobněji zpracovaný. Naopak u Jany jsem měla pocit, že si autorka některé věci nechává schválně trochu zahalené tajemstvím. A právě to mě na její postavě bavilo možná ještě o něco víc. Měla v sobě něco, co mě nutilo číst dál a chtít ji pochopit. Obě ženy mají velmi zajímavě vykreslenou psychiku a bavilo mě sledovat, jak každá po svém bojuje s tím, co si nese z minulosti. Myslím, že napsat takové postavy vůbec není jednoduché, a o to víc oceňuji, jak dobře se to autorce podařilo. Autorčin styl mám moc ráda a mám pocit, že s každou další knihou je zase o kousek lepší. Tahle kniha není romantická jako některé její předchozí, přesto mi vůbec nepřišla pomalá nebo únavná. Naopak měla spád, silnou atmosféru a po celou dobu si držela moji pozornost. Autorka píše krásnou češtinou, dialogy působí přirozeně a dávají smysl. Moc mě bavily také citáty na začátku jednotlivých kapitol, které krásně dokreslovaly jejich atmosféru a často mě přiměly na chvíli se zastavit. Za mě je to velmi povedená kniha a jsem vlastně ráda, že jsem si ji z autorčiných knih nechala až nakonec. Byla to pro mě taková pomyslná třešnička na dortu. A už teď se těším, s čím autorka přijde příště.