Nikolaj Kelin: Paměti donského Kozáka a českého lékaře

Unikátní vzpomínky lékaře, básníka a Kozáka Nikolaje Kelina. Nostalgické ohlédnutí za dětstvím stráveným v donských stepích. Niterné osobní svědectví mladého důstojníka dělostřelectva, který zakusil těžkosti první světové války a fatální následky bolševické revoluce, občanskou válku, vynucenou emigraci a odchod od rodiny i z milované vlasti. Represím nově nastoleného režimu Kelin unikl jen o vlásek. Na počátku 20. let totiž v rámci Ruské pomocné akce odcestoval do Československa, kde vystudoval lékařskou fakultu a začal působit jako obvodní lékař. Ani zde k němu ale osud nebyl vždy přívětivý. Čelit musel německé okupaci, příjezdu rudoarmějců, opakovanému věznění a krutým výslechům SMERŠe. I přes život, který si navzdory všem příkořím pro sebe, svou manželku i děti vybudoval, kozácká houževnatost a touha po vřelé náruči rodného Donu jeho srdce nikdy neopustily. Memoáry vyšly v ruštině kompletně až v roce 2021. Předtím byly vydány jen v redukované podobě, kde byly vypuštěny pasáže popisující zvěrstva Rudé armády. Do češtiny je pro svá vnoučata začal překládat autorův syn, historik Alexej Kelin. Knihu doprovázejí autentické fotografie. Překlad básní: Milan Dvořák „Škrtám zápalkami, preventivně uloženými pod polštářem, a vydávám se do teplé jižní noci. Hvězdy! Svítí nízko a jsou velké jako nikde jinde na světě. Vzduchem se line sotva znatelná vůně stepi, výjimečná vůně, někde velmi blízko drsně cvrkají kobylky, veselí hudebníci, v dálce lze cítit proud řeky úžasně blízké srdci. Don! Donská země! Věšenská! Šolochov! Už nezvládám složitost a množství zážitků, cítím, jak mi po tvářích stékají slané slzy, slzy trpké lásky k navždy opuštěnému domovu. V hrdle mne tlačí něco těžkého jako mlýnský kámen a brání mi dýchat. Hlavou se mi honí chaotické myšlenky na zničený a nesprávně prožitý život. Je bolestně jasné, že už nic nelze napravit, že život šel jinou, nežádoucí cestou, a já stojím tiše, bez vzlyku, jen z očí mi proudí slzy. Ať tyto slzy vyhnanecké hořkosti a nesnesitelné lásky k rodnému Donu dopadají na navždy ztracenou a nemocnou zemi, smíchají se s ní a možná na tomto místě po čase vyroste hořká, opojná bylina, pelyněk, a její vůni rozvane za horkého poledne suchý vítr po zemi vrostlé do srdce, duše a mozku. Pane Bože! Jak krásně je kolem a jak těžko je v duši!"

Sdílet 0