Oživení. Směrem k poetice pro antropocén

Lidé svou činností masově ovlivňují ekosystém Země a nezřídka se ještě dnes setkáme s názorem, že jsme v roli jakýchsi správců (pokud ne rovnou vládců) nad celou planetou. Přivlastňujeme si moc o Zemi rozhodovat a v lepším případě doufáme, že s určitou mírou zodpovědnosti se nám podaří napravit alespoň některé z prohřešků, kterých se vůči Zemi soustavně dopouštíme. Německý filozof a biolog Andreas Weber ve své knize nabízí výrazně odlišné pojetí. Staví na faktu, že člověk přírodu nemůže ovládnout, protože lidé a příroda existují pouze ve vzájemných vztazích, kde jedno dává život druhému a zároveň je na druhém bytostně naprosto závislé. S přírodou se neustále navzájem proměňujeme. Neexistuje žádný dualismus ve smyslu příroda - lidé. Oboje je jen segmentem velké "domácnosti" života; světa, který není rozdělen na věci a myšlenky nebo kulturu a přírodu a realita v něm vzniká z neustálých vzájemných plodných proměn všech jeho částí. Pouze takto vnímaná svoboda, plynoucí z přirozené provázanosti, umožňuje lidstvu usmířit se s přírodním světem. Svět viděný z této perspektivy přestává být pouhým propracovaným strojem (či nástrojem v lidských rukou), řízeným dle racionálních ekonomických zákonů, ale stává se opět tím, čím nám byl až do dob osvícenství - živým společenstvím. Naše identity, vědomí, morálka i vnímání smyslu jsou ztělesněny v živém, dýchajícím, hmotném organismu.

Sdílet