Ne, nestěžuji si

Kniha s podtitulem Malá normalizační mozaika je výmluvným připomenutím absurdní i tragické "normalizace", která před čtyřiceti lety následovala vstup "bratrských" vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Kniha líčí, jak se poměry v okupované zemi mění, jak ve vědeckých institucích získává politická poslušnost vrch nad odborností, jak servilita k nové, okupanty dosazené moci, vítězí nad svobodným myšlením a slušností. Dokumentuje, jak jsou lidé v atmosféře všeovládajícího strachu stíháni pro své názory, jak bují absurdita i zvůle, jak jsou autorovi přátelé zatýkáni a vězněni, jak on sám je vyslýchán i odposloucháván. Janouch zaznamenává společenské události i vlastní zážitky s odstupem i nadhledem, bez zášti či ublíženosti, často s nadlehčující ironií a humorem.

Na počátku svého líčení je František Janouch úspěšným jaderným fyzikem. Postupně je mu v jeho vlasti znemožněno pracovat, žít a jednat jako svobodnému člověku - nakonec se ocitá ve Švédsku jako exulant, zbavený československého občanství (1973). Později ve Švédsku zakladá Nadaci Charty 77, jejíž činnost rozvíjí úspěšně dodnes. Kromě vlastního vyprávění skládá autor svou mozaiku i z dobových dokumentů, korespondence s přáteli i úřady, reflexí i anekdot. Autorův úsporný styl udrží snadno čtenářovu pozornost od začátku až do konce knihy - podává jasný a srozumitelný obraz "jak to tenkrát vlastně bylo".

Druhé pražské vydání doprovází několik nových archivních dokumentů a původní doprovodné texty Františka Kriegla, Andreje Sacharova, Jeleny Bonnerové a Milana Uhdeho.

Sdílet