Když kvete wiliwili

Když havaruje letadlo, na palubě je i Helena, manželka Davida Vronského. V tu chvíli zůstává jen naděje a víra. Sledujeme pátrání po troskách i vzpomínky Davida, díky nimž nahlédneme do vztahu plného lásky. Dokáže vydržet rodina bolestnou ztrátu, postavit se opět na nohy a jít dál? Musím se přiznat, že ke čtení mě nalákala krásná obálka a zároveň i jméno autora. Zatím jsem od něj nic nečetla a jelikož je tato kniha jeho prvním románem, rozhodla jsem se, že do toho půjdu. Přeci jenom ráda objevuji nové české autory. A dobře jsem udělala, kniha si mě naprosto získala. Od prvních řádků mě okamžitě vtáhla do děje, žádné dlouhé řeči kolem, jde se přímo k věci. Po celou dobu mě příběh udržoval v napětí. V jednu chvíli přišla absolutně nečekaná zápletka, která mnou rezonovala a bylo mi jasné, že v tu chvíli knihu nemůžu odložit, dokud ji celou nepřečtu a nezjistím, jak to vlastně celé dopadne. Je tu skvěle vykreslen vztah dvou lidí, kteří se již dlouho milují a váží si jeden druhého. Jelikož mi to je blízké, dokázala jsem se více ponořit do příběhu a vcítit se do pocitů Davida. Chápala jsem ho a jeho vzpomínky na společné chvíle byly krásné a dojemné. Zároveň však vytvářely až jakousi rodinou kroniku, a to mám v knihách ráda, pokud se dozvíme více o tom, jaký měl kdo život. V příběhu se podíváme také do světa. Navštívíme mnoho míst, i exotických, a ochutnáme spoustu dobrého jídla. Ač je příběh smutný a místy i hodně bolavý, autor se nebál přidat i vtipné momenty. A překvapivě mi tam pasovaly. Díky nim to bylo celkově lehčí a kromě slz, které si příběh žádal, tu bylo i místo pro úsměv. Ač je tu na můj vkus dost až neuvěřitelných a na první pohled překombinovaných situací, já jsem nakonec všemu uvěřila, závěr jsem probrečela a čtení knížky jsem si moc užila.

Vůbec jsem netušila do čeho jdu a vůbec nelituji. Knížku jsem přečetla za odpoledne + večer, vůbec jsem se nemohla odtrhnout.