Hubert

Hubert, introvertní muž středního věku, žije v Bruselu, ale nikdy si tam nezvykl. Každý víkend navštěvuje muzeum starého a moderního umění a hledá útěchu v obrazech. Jedna prostá příhoda dokáže jeho uzavřeným světem pořádně otřást. V tomto meditativním debutu talentovaného mladého belgického autora sledujeme osamělého milovníka umění, který navštěvuje muzea a vyhýbá se lidem.Hubert je jednou z těch krásných knížek, ve kterých se téměř nic neděje a vůbec to nevadí. Gijsemans ve svém meditativním debutu sleduje Huberta, osamělého muže, jehož svět se omezuje na pár galerií a jeho vlastní tichý byt. V celé knize vede pouze dva skutečné rozhovory. Jeden s upovídaným stopařem a druhý se sousedkou zezdola, která se ho pokusí svést. Uleví se mu, když se mu podaří oběma uniknout.James Smart, The Guardian Najednou je samota všude. Někteří lidé o ní píšou a jiní z ní dělají náměty pro filmy. Mezitím se s ní někteří prostě snaží popasovat tak, jak to dělali odjakživa. Hubert, kterým debutuje Ben Gijsemans jako autor grafických románů, je mimo jiné o izolovanosti, kterou s sebou přináší život ve městě. Nicméně tato krásná, dojemná kniha není pouze o tom, jaké to je být příliš sám; obracet její stránky, na kterých téměř nejsou slova, vám nakrátko umožní to přímo prožít. Ohlušující ticho jejích rámečků drtí jako olovo.Je to nádherná kniha a chtěla bych, aby si ji přečetli všichni. Její citová a vizuální ekonomika je pozoruhodná. Gijsemans projevuje obrovskou odvahu, když věnuje šest, devět, dokonce i 12 rámečků těm nejmenším obřadům – například jedení večeře – abychom se dozvěděli, jakým způsobem Hubert ukrajuje svůj čas, jako by to byl bochník okoralého chleba. Jeho kresby, v nevýrazných barvách a zároveň svěží, jsou tak něžné a mnohomluvné, od zkormoucené křivky Hubertových zad po obyčejné schody – vedou stále výš a výš – v domě, kde Hubert bydlí. Interiéry vám připomenou Larkinovu báseň Domov je tak smutný („It stays as it was left/, Shaped to the comfort of the last to go/As if to win them back“).Hubertův byteček je jeho ulita, která ho chrání před světem. Ale je také znamením jistého druhu selhání. To, čemu básník říká „a joyous shot at how things ought to be/Long fallen wide“. Tyhle zdi neumí mluvit, ale přesto jako by ho soudily.Rachel Cooke, The Observer

Sdílet