Cenzura versus svoboda slova

25. června 1857 vydává Charles Baudelaire Květy zla. Knížka, která se stane nejslavnější básnickou sbírkou v dějinách, je hned 16. července zabavena jako urážející mravopočestnost. Dne 20. září projedná žalobu soud: některé básně jsou definitivně zakázány, autorovi je uložena důkladná pokuta.

O necelých třináct let později se rozhoří prusko-francouzská válka, jíž se na obou stranách účastní víc než 2 miliony vojáků. Válka škodí mravům – a ne jen jim – nesrovnatelně víc než básně: nejméně 165 tisíc lidí padne a asi 230 tisíc je raněno. Proti válce však soud nijak nezasáhne…

Což je logické, protože cenzura pramení z neřádných snah zamaskovat, jak zneužitá moc potvrzuje samu sebe, jak samu sebe upevňuje a rozšiřuje. Prvotním účelem cenzury přece je odstraňovat, kvůli čemu mají mocní černé svědomí. Je-li cenzura efektivně vykonávána, je z hlediska držitelů moci a jejich podporovatelů svět v pořádku. Jsou v bezpečí – sice falešném, oni se však modlí, aby vydrželo co nejdéle!

Zdálo by se, že v naší době, jež se označuje za věk rozumu, není pro faleš cenzurních snah místo. Bohužel je to omyl: Déle než století byla cenzura na ústupu, v minulých letech ji však kdosi znovu probouzí. Už prosákla do všech koutů, splynula s manipulací a propagandou. Moc si pěstuje poskoky, aby pilně vytvářeli „správný“ obraz světa a vkládali ho lidem do hlav: povede se zastínit skutečnost?

Dějiny lidstva se dají číst jako boj o právo říci, co se děje. Vládnoucí a ovládaní na to mívají rozdílné názory a demokracie se pozná podle toho, že si je vyměňují. Ale čím horší vláda, tím méně stojí o zpětnou vazbu zdola. A proto je intenzita sporu o svobodu slova svědectvím o stavu demokracie. Naše země zažila v tomto ohledu daleko horší období, ale přesto přichází kniha Petra Žantovského CENZURA versus SVOBODA SLOVA právě včas. Její autor pečlivě vymezuje základní pojmy, rozebírá právní kategorie a připomíná historii cenzury. Velkým přínosem knihy je analýza způsobů omezování svobody slova v internetové éře. (Petr Robejšek, politolog)

„Cenzura je příznakem nemocné společnosti, jejíž vládci se tak brání před myšlenkami, které považují za ohrožující svou mocenskou hegemonii“. Sotva asi najdeme pro cenzuru přesnější definici, než nabízí Petr Žantovský. Dokumentuje ji svižně psanou a erudovaně probádanou historií cenzury od občasných zákazů v antickém Římě přes pálení zakázaných knih ve středověku až po dnešní „boj proti dezinformacím“. Vypočítává znamení, jimiž se projevuje sílící cenzura, i její vynalézavé převleky. Knihu prokládá antologií relevantních esejů literárních velikánů, od Johna Stuarta Milla a George Orwella přes Thilo Sarrazina a Alaina de Benoist až po Karla Havlíčka Borovského a Vlastimila Vondrušku. Jde o dílo naléhavě potřebné a včasné. (Benjamin Kuras, spisovatel)

Sdílet