Bohyně krve a kostí

První díly série jsou sice tlusté, ale čtivé a plné akce. Tenhle nejtlustší je o ničem. Sáhodlouhé opakující se rozhovory, nelogické chování postav, úplně zbytečné mezizapletky, další a další odhánění, kdo je kdo a nové a nové pojmenování různých úrovní bohů, dlouho se nic neděje a pak posledních cca 20 stránek víc události než v celé knize. Za mě obrovské zklamání.

Někdo by měl Jennifer říct, že méně je někdy více... Bohužel. 2/3 knihy se pořádně nic neděje, pořád se přetřepává to samé, aby pak posledních cca 150 stránek člověk jen vyvaleně koukal... Závěr za mě velice zajímavý a doufám, že poslední kniha už nám dá řádné zakončení bez zbytečných "přetřepávaček" kolem...

Co to sakra bylo? Víc jak 800 stran bylo uplne zbytecnych. Uz u predesleho dilu jsem byla zklamana ale tohle, tohle bylo strasne zklamani.

Jedno velké fiasko - obrovská kniha plná leda tak rozebírání pocitů a situací, které jsou očividně více než jasné, nicméně to tak hrdinům nepřijde. Doufala jsem, že se propojí oba světy mezi Serou a Poppy, pochopí celou historii a dědictví, nic z toho se však nestalo, autorka nám dala jen drobky. Když už Poppy začalo něco docházet, smetla to “že to určitě nemůže být pravda” a sexuální scény na sílu nacpané všude už ani nekomentuju. Kniha začala být čtivá reálně až ke konci (který jsme všichni stejně čekali), takže za mě tohle měla být jen výplňková kniha na pár stránek. Díky za nic.

Všechny knihy ze série Z krve a popela miluju, ale tohle bylo hrozné - dlouhé, nezáživné, pořád dokola opakující to samé. Bylo jasné, že kniha musí propojit světy Case/Poppy a Nykta/Serafeny a že se tam něco “zopákne” z předchozích knih, ale tohle se tedy moc nepovedlo. Třičtvrtě knížky jsem jen trpěla, abych se těmi neustálými popisy a rozhovory prokousala, dost jsem přeskakovala.