Úlice - román o strachu a hnusu vonícím po medu | RECENZE

Ten zatracený esesák je mrtvý, dorazil na konečnou! Už v něm nehoří ani ten nejmenší plamínek. Jeho krev ztuhla v rosol. Nedýchá, tělo ohlodané nemocí hnije v rakvi. Prostě je pryč!

Holky z naší školky

Když žijete na maloměstě, všichni vás znají. To je moudro, které lze uplatnit na Anežku, Bělu a Helenu. Každá je stejná jako my ostatní. Žijí po boku svých snů, tužeb a ohýbají se v kontextu doby. Dějiny si vás najdou, ať je hledáte či nikoliv, nakonec všichni skončíme pod koly historie. Úlice nejsou nikterak významné, možná byste je nenašli ani na mapě, ale existuje jedna věc, která je vždycky definovala, láska k medu a včelařství.

Vzhledem ke své pohraniční poloze, netrvá dlouho a Úlice se dostanou pod hledáček nově vzniklé velkoněmecké říše. Na území tohoto městečka vyroste koncentrační tábor a ve vzduchu visí strach. Anežka, Helena i Běla, jsou na úpatí dospělosti. Jsou nuceny se rozhodovat a žít v době, která není nakloněna míru. Dobro a laskavost jsou na ústupu a na jejich místo nastupuje pragmatismus. Ať už půjdou jakýmkoliv směrem, správné rozhodnutí neexistuje.

Ohromeně zírá na tu spoušť a připadá jí, že se dívá na kosti, které vyhřezly z jejího vlastního těla a nyní pokračují v životě nezávisle na ní...

Úlice

Jak jsem se stal špinavým

Jakuba zaválela, a vůbec se u toho neusmívala, na její tváři se nepohnul ani sval. Nesnažila se mi hrát na city, kdepak. To, jak se cítím, jí bylo úplně jedno. Vzala téma tisíckrát ohrané a vykřesala z něj něco, co se podobá hořkým lidským zkušenostem. Jak moc jsem si její hru užil?

Nesnáším med, jen vzpomínka na něj mi nedělá dobře. Poté co jsem poznal Úlice, mi tento zlatý, sladký poklad poněkud zhořkl. Vlastně mi toho zhořklo, díky tomuto románu, víc. Nicméně, pěkně popořadě. Už počátek příběhu naznačuje, že před sebou nemám žádné kapitoly naplněné radostí. Jistě, sem tam na mě vykoukne z knihy naděje, ale to se rychle změní v pouhou šeď doby. Autorka si pohrává s kulisami války, ale do války samotné neproniká. Díky tomu nemáte pocit, že čtete něco, co jste již v minulosti četli několikrát. Atributy jsou vám známé, ale zároveň je nevidíte, jen na vás občas vykouknou.

Kdysi viděl ropuchu zahnanou do kouta, strachy se nafukovala a rostla mu před očima. On si teď připadá podobně, nadouvá se těmi lžemi a polopravdami jako nějaké hnusné zvíře hrozící explozí...

Rozhřešení

Všechno šlapalo jako dobře promazaný stroj. Hrdinky se neustále vyvíjely spolu s příběhem a svíravý pocit špatnosti přetrvával. Jediná kaňka na kráse ukápla v samotném závěru, který se rozpadl na nijakou hmotu, která se nedá lépe definovat. Porušilo to bezchybnou gradaci, která neustále akcelerovala vyprávění a nutila čtenáře sveřepě obracet stránkami. I přesto zůstávají Úlice hluboko zaklíněné v mém nitru. A víte vy co? Jsem za to vlastně rád. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.