Pratuří pohádky spojují fantazii s přírodou. A funguje to skvěle! | RECENZE

Kniha je určena čtenářům a čtenářkám od sedmi let, je tedy ideální pro mladší školní děti, ale s chutí si ji užijí i předškoláci při předčítání nebo dospěláci, kteří ji mohou s dětmi číst společně. Skrývá v sobě dvanáct příběhů o praturech, kteří žijí v rezervaci v českých Milovicích, a přibližuje nejen jejich původ a chování, ale i každodenní život v přírodě. Každá pohádka je doplněna barevnými informačními okénky a jednoduchými otázkami, které děti vedou k přemýšlení. Právě tyto prvky oceňuji nejvíce - propojují čtení s učením přirozeným způsobem a rozšiřují obzory nenásilnou formou. Informační okénka na konci každého příběhu mě osobně bavila naprosto nejvíc, zatímco otázky na konci každého příběhu nejenže rozšiřují obzory, ale také vedou čtenáře k zamyšlení nad textem a jeho obsahem, a tím rozvíjejí jeho čtenářskou gramotnost, tedy schopnost pracovat s textem a rozumět mu.

Ilustrace jsou opravdu krásné – barevné, hravé a perfektně doplňují atmosféru jednotlivých příběhů. A i když se jedná o „pohádky“, text je opřený o skutečné informace a je vidět, že autorka téma zpracovala s úctou k přírodě a zároveň s citem pro dětského čtenáře. Moc se mi líbí nejen ilustrace postav z pohádek, ale také (a možná zejména) realistické a zkrátka nádherné kresby květin a dalších lučních bylin.

Jediné, co mi při čtení trochu vadilo, bylo občasné míchání češtiny a angličtiny – zejména ve chvílích, kdy spolu zvířata komunikují. Vím, proč to v knize je a proč tak divocí koně mluví, ale rušilo mě to. Porozumět nebyl problém, určitě to může vést k další interakci s dětskými čtenáři, s nimiž rodič probere, proč postavy takto mezi sebou komunikují. K zamyšlení nad tím vedou i některé z prvních otázek za příběhem, ale já osobně nejsem fanouškem takového jazykového mišmaše.

Pratuří pohádky jsou příjemně netradiční dětskou knihou, která spojuje příběhy, ilustrace a fakta o přírodě do jednoho, vcelku čtivého celku. Přínosná a zajímavá může být kniha nejen pro děti, ale i pro dospělé, kteří se při čtení dozvědí leccos nového o praturech i rezervaci, kde žijí. Co jsem si z publikace odnesla já? Rozhodně touhu jet se na pratury a divoké koně do Milovic podívat (a taky jsem ve svých třiceti letech zjistila, kde Milovice vlastně leží – ale pšt!)