Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti ani po letech neztrácí svou podivnost | RECENZE

Právě fotografie a výrazná obálka jsou podle mě důvod, proč si lidé knihu pamatují dodnes. Fotky sérii dodaly něco navíc – pocit, že čtete něco zakázaného a rozhodně neobvyklého. Riggs kolem nich nepostavil příběh zcela dokonale, ale zato velmi chytře. Některé obrázky jsou trochu děsivé, jiné absurdní, další spíš melancholické, ale dohromady vytvářejí směs podivnosti a fascinace, která tehdy mezi ostatní YA produkcí skutečně vyčnívala.

Když jsem knihu četla poprvé před lety, pamatuju si hlavně tu zvláštní atmosféru. Ne úplně hororovou, spíš takové mrazení, jako když dítě listujete starým albem příbuzných, které nikdy nepoznalo. Dnes už samozřejmě část kouzla vyprchala. Ne proto, že by kniha byla špatná, ale protože doba zkrátka pokročila.

Příběh a mé dojmym

Samotný příběh pořád funguje dobře. Jacob je uvěřitelný právě svou zdánlivou obyčejností. Snaží se pochopit dědečkovy historky a smrt, která nedává smysl. Pátrání ho zavede na odlehlý ostrov u pobřeží Walesu, kde stojí rozpadající se sirotčinec a kde možná stále žijí děti, o kterých slýchal odmala. Nejlépe funguje část knihy, kdy Riggs buduje tajemství kolem ostrova, rozpadlého sirotčince a podivných dětí žijících mimo čas. Jakmile se příběh víc překlopí do akčnější fantasy roviny, část té tísnivé atmosféry mizí, což je sice škoda, ale dobrodružství má stále čím bavit.

Riggs není autor, který by ohromoval vybroušeným jazykem nebo psychologickou hloubkou postav. Jeho síla je jinde: v nápadu, obraznosti a schopnosti pootevřít obyčejnou větou dveře k něčemu znepokojivému.. Některé postavy zůstávají spíše zajímavé svými schopnostmi než jako skutečně propracované charaktery. Přestože má kniha místy pomalejší tempo, dokáže čtenáře do svého světa vtáhnout velmi rychle.

Nejvíce jsem si užila první třetinu knihy, kdy jsem ještě přesně nevěděla, co je pravda a co dědečkovo přikrášlené vyprávění. Jakmile se všechno začalo vysvětlovat a svět dostával jasnější obrysy, část kouzla se vytratila. Stále to ale bylo zábavné čtení, jen méně tajemné.

Proč si knihu přečíst i po tolika letech?

Kolem knihy tehdy existoval obrovský hype. Goodreads nominace, doporučení všude, kam se člověk podíval, pocit, že jste objevili něco „jiného“. Dnes už Sirotčinec nepůsobí tak „revolučně“, ale pořád je velmi specifický a má své kouzlo. 

Přečíst si ho má smysl hlavně tehdy, když chcete sáhnout po knize, která se neřídí současnými trendy. Nespěchá hned k velké akci, netlačí na neustálé zvraty a nechává vás chvíli tápat v tom, jestli čtete trauma jedné rodiny, fantasy, nebo jen hodně zvláštní historku po dědečkovi. Právě tahle nejistota je na ní i po letech nejlepší.

A pak jsou tu samozřejmě fotografie. Člověk ví, že se dívá na skutečné staré snímky, někdy až morbidní, a zároveň sleduje, jak jim Riggs dává nový, podivný význam. Díky nim má kniha něco, co se běžnou fantasy ilustrací nahradit nedá.

Dnes na mě kniha působí trochu jinak než při prvním čtení, ale pořád má zvláštní kouzlo. S odstupem víc oceňuju, jak výrazný nápad autor měl.