Zvedá se vítr - S bouří přichází smrt a Kateřina Surmanová | RECENZE

S bouří přichází smrt… Takový je mrazivý podtitul knihy Zvedá se vítr. Autorka už ve své prvotině dokázala, že absolutně nemá problém vraždit muže, ženy, děti ani zvířata (ve svých knihách, samozřejmě… tedy doufám), tudíž po přečtení podtitulu mi automaticky přeběhl mráz po zádech. Protože jsem četla Šepot z lesa, u nějž jsem si tehdy náležitě chrochtala blahem (v pauzách mezi tím, kdy mi běhal po zádech mráz) věděla jsem, jaký styl psaní můžu od autorky čekat. Trochu jsem se ale obávala, zda dokáže být autorka stejně originální.

Záhy se však ukázalo, že mé obavy byly naprosto liché a já byla lapena hned po prvních pár stránkách. Autorka, stejně jako u Šepotu z lesa, pracuje se dvěma časovými liniemi. V případě knihy Zvedá se vítr se je rozhodla orámovat dvěma katastrofami, které se v rozmezí 24 let odehrály v Hodoníně. V roce 1997 postihly jižní Moravu ničivé povodně, které měly na svědomí mnoho lidských životů, a v roce 2021 se Hodonínem prohnalo zuřivé tornádo, které si též nebralo servítky.

Zvedá se vítr

Hlavní postavou je náctiletý Filip. „…černá patka a hnědé oči ve štíhlém obličeji s výraznou stavbou kostí mohly stejně dobře jako jeho zdobit romantického básníka v redingotu. Brýle s tmavou obrubou mu poskytovaly atribut tak typický pro děti příchylné k poznání a učení…“ Na první pohled vypadá Filip jako nezajímavý melancholický šprt, v jeho nitru se ale skrývá nadání, které předurčí celý jeho další život.

První část začíná v létě 1997. Filip a jeho parta kamarádů si užívají své zdánlivě bezstarostné dětství. Bezstarostné je však jen očima nevšímavého vnějšího pozorovatele. Moc se mi líbí, že Surmanová boří mýty o oné „dětské bezstarostnosti“ a „nejlepších letech života“ tím, že popisuje i věci, o kterých se tedy nemluvilo. Domácí fyzické a psychické násilí, alkoholismus, nedostatek peněz apod. Je také zajímavé, jak tyto křivdy a bolesti z minulosti ovlivňují člověka i jako dospělého, což autorka názorně ukazuje v druhé části odehrávající se v roce 2021, kdy už jsou z dětí třicátníci.

Rok 2021 se ještě nesl ve znamení covidu, což autorka v knize také zohledňuje, a musím říct, že je to velmi zvláštní ohlédnutí za tím několikaletým chaosem. Kromě toho, že Surmanová pracuje se skutečnými událostmi, místními drby a legendami, a dělá to opravdu velmi dobře, nebojí se zapracovat do svých knih i prvky mysteriózna, které mohou skeptičtější čtenáři vnímat i jako metaforu.

O této knize by se dala napsat celá další kniha, jak je prošpikovaná motivy, narážkami a kulturními odkazy na všechno možné. Je neskutečné, že ač má kniha pouhých 280 stran, obsahuje v sobě tolik různých vrstev a mikropříběhů. Knihu lze číst jak samostatně, tak i jako volné navázání na Šepotu z lesa, případně pořadí knih obrátit. Já jsem však ráda, že jsem knihy četla tak, jak je autorka napsala, protože jsem mohla pozorovat pozitivní vývoj jejího psaní. Doporučuji všema deseti těm, kteří mají rádi thrillerovo-hororové příběhy s přesahem.