RECENZE: Zatímco hudba hrála

V tu chvíli jsme si všichni uvědomili, že hudba má úhel pohledu, a že rozpozná dobré od zlého. Má schopnost uzdravovat a všechny nás přenést někam jinam. Nebyl jsem osamělý. Slyšel jsem píseň. Důkaz mé existence...

Papouch, Max, a všichni dobří lidé

Praha je matkou měst a milovnicí dobré hudby. Velký Viktor Mueller nikdy nerozlišoval mezi Němcem a Čechem, protože se cítil být tak nějak obojím. Nadchází ale doba, kdy bude výhodnější býti spíše Němcem. Hákový kříž si ukusuje stále větší část střední Evropy a Československo nezůstane dlouho ušetřeno. Sudety jsou pryč, ale Hitlerovi je to stále málo.

Maxovi nejbližší postupně mizejí neznámo kam. Když se dozví, že jsou odváženi do místa zvaného Terezín, neváhá dlouho a přemlouvá Papoucha, svého milovaného tatínka, aby ho do Terezína odvezl také. Viktor ví, že válka se blíží i do Prahy, a tak posílá svého jediného syna tam, kde by podle všeho mělo být bezpečno, do jámy lvové.

Na to Viktor nedokázal nic říct, díval se přes stůl na Goebbelse a doufal, že mu není ve tváři vidět opovržení, které k té zrůdě pociťoval každým vláknem své bytosti...

Zhodnocení hudebního představení

Nejdřív jsem si myslel, že jsou to snobové, ti velcí umělci, ale když jsem proniknul trochu hlouběji do toho světa za oponou, cítil jsem jak se tomu poddávám, jak měknu a měním názor. Viktor, Max, Hans a mnoho dalších mě přesvědčilo, že v umění je krása a obří dávka nonšalantnosti. I když zpívám falešně, na nic nehraju a spíš než sluch mám absolutní hluch, stejně miluju tu opojnou náruč hudby. A můžu jen poděkovat této knize, že mou lásku prohloubila.

Velké překvapení mě potkalo u příběhu a hlavně jeho formátu vyprávění. Knih s tématem holokaustu je strašně moc a člověk, co jich pár přelouskal už asi ví, co ho čeká. Zdálo se mi ale, že tento román se malinko vymyká. V první řadě v něm prim nehraje holokaust, ale láska mezi otcem a synem. To jak silně Max svého tátu zbožňuje je nekonečně dojemné a to, jak to mezi nimi všechno dopadne tenhle můj pocit ještě umocňuje.

Pak je to ta atmosféra uměleckého světa. Hudba zde hraje roli obrušovače hran, a tak nějak se jí daří všechno zjemnit, až si člověk chvilkama říká, že ten Terezín nebyl až tak hrozné místo. Je to samozřejmě jen zdání, účel autora, ale ta hra, ten balanc mezi dobrým a zlým se mi líbil. Procházel jsem svět očima malého kluka a spolu s ním jsem pomalu padal do té jámy uvědomění, krása pomalu mizela a na povrch se dralo samé utrpení.

Balancoval jsem na napjatém laně mezi dvěma světy – hrdiny a zbabělci, životem a smrtí, absurditou a realitou, tím čím jsem byl, a tím, čím jsem chtěl být...

Derniéra

V mém životě hraje hudba téměř neustále, i v těchto chvílích, kdy vytvářím novou recenzi si nedokážu představit, že bych napsal, byť jediný řádek, v tichu, bez nějakých konejšivých tónů vyluzovaných z mé aparatury. Tahle kniha promlouvá jazykem hudby, ke každému čtenáři, který je ochotný se zaposlouchat. Poznejte českého umělce Hanse Krásu a jeho geniální operu Brundibár, vydejte se společně se mnou na cestu do Terezína a najděte v sobě nezlomného ducha, tak jako Max a jeho přátelé.

Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 82 %