RECENZE: Výdech

„Komediální skupina Monty Python má skeč o vtipu tak legračním, že kdo ho uslyší nebo přečte, umře smíchy. Jedná se o příklad starého tropu zvaného Motiv zhoubného vjemu, v němž jde o to, že lze zemřít čistě v důsledku toho, že něco uslyšíte nebo spatříte. Anebo, jak to bývá v některých verzích, že něčemu porozumíte; ve zmiňovaném skeči od Monty Pythonů mohou Angličané bezpečně odříkávat německou verzi onoho smrtonosného vtipu, jelikož mu nerozumějí.“ (Ted Chiang)

Autor

Je neuvěřitelné, že americký spisovatel Ted Chiang, vlastním jménem Chiang Feng-nan (1967), napsal teprve dvě sbírky povídek, a to ještě v rozmezí dlouhých sedmnácti let, a už se stal doslova kultovním. Je držitelem bezpočtu literárních cen a jedna jeho povídka (Příběh tvého života) ze stejnojmenné sbírky, posloužila dokonce jako předloha pro film (Příchozí).

Ted Chiang vystudoval počítačovou vědu a zřejmě díky tomu působí jeho povídky tak děsivě uvěřitelně. Myslím, že zvláště pak na čtenáře, kteří jsou v moderním počítačovém světě či hrách zběhlí. Hádám, že některým slovním výrazům a prostředí, ve kterém se děj mnohdy odehrává, porozumí o něco lépe (či rychleji) než já.

Jaké by to bylo mít dokonalou paměť? Jedincem s pravděpodobně nejlepší pamětí, o jakém máme zprávy, byl Solomon Šereševskij, který žil v Rusku v první polovině dvacátého století. Psychologové, kteří jej zkoumali, zjistili, že mu stačí jednou slyšet dlouhé sledy slov nebo písmen a ještě po měsících nebo letech si je pamatuje….Ale mít bezchybnou paměť nebylo až takové požehnání, jak si někdo představuje…

Povídky

Z devíti povídek, které obsahuje v pořadí druhý Chiangův soubor povídek Výdech, mě jako staromilce (tak mi říká můj syn) úplně nejvíc zaujala hned ta první – Kupec a alchymistova brána. Odehrává se (možná) v dávné minulosti, v Káhiře a v Bagdádu, ale především pojednává o bráně, kterou můžete vstoupit do budoucnosti, promluvit si se svým starším „já“, a zase se vrátit (pokud to stihnete). Skvělé téma a mrazivost z něj plynoucí okamžitě zachytila moje drápky a já nemohla jinak, než pokračovat dál.

Každé odpoledne, den co den, se s Hassanem scházela v pronajatém domě a zaučovala ho do umění lásky, a tím prokazovala pravdivost starého rčení, že ženy jsou nejúžasnějšími stvořeními Alláhovými. Vysvětlovala mu, že rozkoš, kterou dáš, se ti vrátí jako rozkoš, kterou dostaneš, a v duchu se musela smát, jak pravdivá její slova jsou.

I vesmír je moje gusto, samozřejmě, a tak není divu, že hned na druhé místo mého žebříčku řadím povídku Výdech. Že může být vzduch nedostatkovým zbožím si celkem umím představit, a jak si s tím poradili „titáni“ je hodně zajímavé. Ještě zajímavějším se ovšem jeví to, na co jeden z nich, po vlastnoruční operaci svého mozku, přijde. Úplně mě to fascinovalo a trochu vyděsilo.

Při smrtelných nehodách, kdy dojde k narušení lebky, se mozek zpravidla rozprskne na mračno zlatých částic a nezbude z něj nic než kousíčky vláken a lístků, z nichž nelze vyčíst nic užitečného.

Všech zbývajících sedm povídek stavím zhruba na stejnou úroveň, i když každá je o něčem jiném. Ať už půjde o automatickou chůvu, kterou by si v prvním momentě přál asi každý, ale později by si to určitě rozmyslel, či o mazlíčky zvané „digienti“, kteří mě, počítačových her málo znalé, dost připomínali Pokémony, anebo o Lifelogy, které vám budou myslím hodně a mrazivě povědomé, vždycky vás ten příběh ohromí.

Začnete si nevyhnutelně klást otázky týkající se vesmíru, mimozemské, ale i naší vlastní inteligence a víry v cokoliv. Byli byste schopni připustit, že světu vládnou papoušci (Velké ticho), nebo že lze žárlit na své vlastní „já“ (Úzkost je závrať ze svobody)? A představte si, že je také možné, že vaše paměť vlastně vůbec není vaše (Pravda faktů, pravda pocitů)!

Fermiho paradoxu se také někdy přezdívá „velké ticho“. Vesmír by měl být kakofonií hlasů, a přitom je znepokojivě tichý. Někteří lidé zastávají teorii, že inteligentní druhy vyhynou dříve, než dokážou expandovat do kosmu. Mají-li pravdu, tišina noční oblohy je ve skutečnosti mlčením hřbitova.

Hodnocení

Já osobně Chinagovy povídky vnímám jako varování, zvláště při pomyšlení, že leccos z toho už se v malé míře skutečně děje. Možná se pletu, ale myslím si také, že hlavní Chiangovou úvahou je to, že naše cesta je předem dána, stejně jako náš osud, přičemž na jejích okolnostech či detailech vůbec nezáleží – stejně vždycky dopadneme tak, jak je nám předurčeno. Raději vám však, ovlivněná touto knížkou, důrazně doporučuji: chcete-li na něco ošklivého zapomenout, anebo někomu odpustit, udělejte to hned, protože později už to možná nepůjde.

Je nezbytně důležité, abyste se chovali tak, jako kdyby na vašich rozhodnutích záleželo, i když víte, že opak je pravdou. Skutečnost není podstatná. Podstatná je víra a vyhnout se bdělému kómatu můžete jedině tak, že uvěříte lži. Přežití civilizace nyní závisí na sebeklamu. Možná tomu tak bylo vždycky.

Nevěříte? Pak si druhou sbírku Teda Chinga Výdech (2019) určitě přečtěte a možná (pokud jste tak již neučinili), že se pak, tak jako já, ze zvědavosti vrhnete i na tu první – Příběhy tvého života (2002).

Hodnocení: 90 %