RECENZE: U severní zdi – pomsta za zlomenou duši

Kdo tvrdí, že pomsta nic nevyřeší, ten nepoznal skutečný oheň nenávisti. Nic jiného na světě ho nedokáže uhasit...

Vstupenka do pekla

Nemají jméno, protože doba už na ně zapomněla. Muž s dírou v srdci se snaží pomstít za to, co mu kdysi bylo ukradeno. I když už si nikdo nepamatuje, on nezapomněl a trpělivě kráčí po cestě pomsty. Dokáže vypátrat tu zrůdu z minulého režimu, která mu tolik ublížila? Ví, že si musí pospíšit, protože moc času už mu nezbývá.

Ošetřovatelka nemocných je jen další anonymní osobou, které si všimne jen málokdo. Život už dávno poztrácel veškerý lesk a jediné, co ještě stojí za to, aby vstala z postele, je její práce. Neustálá šeď dní se začne měnit ve chvíli, kdy se v léčebně dlouhodobě nemocných zjeví nová klientka Ludmila. Ošetřovatelka nemocných se ji snaží poskytnout maximální péči, avšak tohle už je i nad její síly. Zdá se totiž, že starou paní Ludmilu posedl ďábel.

Komu zvoní hrana? Tobě, národe český. Sotva si narovnal hřbet, už ho znovu k zemi ohýbáš, už zase hlavu skláníš. Slyšíš ty zvony? To pro tebe zpívají píseň pohřební, pro tebe a tvé děti...

U severní zdi

Vykoupení se z bolesti

U knih jako je právě tahle, je opravdu těžké se nepropadnout až na dno emoční studny. Může se člověk utopit v emocích? Odpověď asi znáte moc dobře. Od první stránky bylo jasné, že tentokrát se to čtení neobejde bez bolesti, tohle vyprávění určitě nebude zadarmo.

Celý příběh je zvláštně strukturovaný. Na první pohled se zdá, že všemu budou vévodit dvě linky hlavních hrdinů, ale to platí maličkou chviličku. Ve skutečnosti totiž kniha obsahuje několik mini vyprávění, která spolu sice úplně nesouvisí, ale točí se kolem stejné minulosti a zasahují do života onoho páru hlavních postav, takže jsem měl často pocit, že přeskakuji z románového příběhu do povídkové knihy a zase zpět. Zní to chaoticky a nesourodě, ale ve skutečnosti to fungovalo velice dobře a krásně se to doplňovalo. Je mi ale jasné, že používat slovo krásné v kontextu této knihy, je dosti nešťastné.

Šeď, bolesti, bída a utrpení. Tato čtyři slůvka stačí na to, abych vám představil tuto knihu v celé její nahotě. Napadají mě další slova se stejně negativními konotacemi, ale myslím, že obrázek si dovedete udělat i bez nich. Aby se atmosféra nezdála málo depresivní, se autorka rozhodla své hlavní postavy anonymizovat, sebrat jim tvář, skoro jako by je chtěla jaksi znelidštit. Každá kapička naděje bude bez milosti potrestána, každý paprsek světla schován za nadýchaná mračna. Vzhledem k tématu knihy to ale jinak nejde.

Odkud pramení zlo? Málokdy se prostě jen tak objeví. Přenáší se z duše na duši, množí se jako infekce v ráně. Nejdřív je člověk obětí, pak najednou trýznitelem...

Závěrečné vyčerpání

Neustálý pocit zmaru občas protne řízný a vulgární vtípek Brože a Špeka, jediných dvou postav, které mi dokázaly zvedat koutky úst do tvaru upřímného úsměvu a můj bože, díky za ty dary! Alespoň na chvíli jsem si mohl vydechnout. Bylo to pro mě těžké čtení, opravdu těžké. Zhruba v poslední třetině jsem se modlil za to, aby to skončilo a já mohl knihu zaklapnout a trochu se dát do pořádku. Emoce se mnou cloumaly ze strany na stranu, jinak to ani nešlo. Je to krásná kniha o zrůdných věcech, tak s ní prosím zacházejte s největší opatrností. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 90 %