RECENZE: Temná věž - 2. část

V. Díl – Vlci z Cally

Pátý díl patří k těm částem ságy, které do značné míry nejvíce těží z westernového jádra, okolo nějž je příběh Rolanda Deschaina z Gileadu vystavěn, zároveň však v sobě nese i notnou dávku sci-fi, a zárodky aspektů, které jsou na autorově magnum opus kritizovány nejvíce (k těm se ještě dostaneme). Dochází zde také k prohlubování fikčního universa.

Stephen King je spisovatelem, který často a rád prokládá své knihy odkazy na jiná díla. Dokonce by se dalo říci, že se prakticky všechny jeho knihy odehrávají v jednom universu, v jehož středu se (nepřekvapivě) tyčí právě Temná věž. Najdeme zde ale i úsměvné narážky třeba na Harryho Pottera. Ve Vlcích z Cally jsme toho svědky v podobě příchodu jedné velmi zásadní postavy z upířího románu Prokletí Salemu (a sice prokletého otce Callahana), jehož příběhová linka v něm zůstala neuzavřená. A ukončena bude právě v průběhu Rolandovy cesty k věži (a nejen to – Callahan zde odvypráví vše, co se mu od událostí v Prokletí Salemu až po jeho setkání s Rolandem, Eddiem, Jakem a Susannah stalo). Bývalý kněz bojující s upíry se totiž stává součástí pistolníkova ka-tet (osudem svázaného společenství).

Pátá část je především velkou poctou klasickému westernu (zejména pak legendárnímu snímku Sedm statečných), zároveň však v sobě nese varování před vlivem technologie (roboti) a je jedním z nejdůležitějších románů ságy. Stane se zde toho opravdu mnoho zásadního. Je tu rovněž poprvé v rámci série zmíněn Stephen King. Zároveň tu dojde na scénu, v níž si jedna z postav uvědomí, že je jen postavou v něčím literárním díle, což je dosti zajímavý motiv…

Hodnocení: 90 %

VI. Díl – Zpěv Susannah

Šestá část se nese v duchu jakéhosi příslovečného nádechu před velkolepým finále. Vedle silných osobních dramat jednotlivých postav (hlavně té zmíněné v samém názvu knihy, kdy rozhodně nejde o nic příjemného) tu nastává dost možná nejvíce kritizovaný aspekt celého díla. A tím je přítomnost Stephena Kinga coby vedlejší postavy, ke které se hrdinové vydají jakožto k dalšímu milníku své cesty k Věži, držící pohromadě realitu. Právě zde, pokud už ne dříve, mnoho čtenářů dospěje k tomu, že se jim nelíbí, kam autor dění směřuje.

King se zde vypisuje ze svých vnitřních démonů a (dnes i tehdy) již překonaných závislostí a zároveň poskytuje silnou paralelu mezi sebou samotným a Rolandem, kde je poukazováno na podobnosti, které tito dva muži sdílejí. Zároveň autor sám sebe popisuje jako slabého, zlomeného člověka, jehož nadání pro psaní přichází odkudsi zvenčí, prostřednictvím nějaké vnější síly, jíž je on pouhým prostředníkem. Tato postava se stává cílem titulního záporáka – Karmínového krále, protože na tom, aby dopsal Temnou věž, závisí do značné míry osud všech. Stane se tak Rolandovým úkolem, aby svého stvořitele zachránil. Zároveň se vše posouvá blíže ke konci. Ka-tet se málem rozpadá a dochází ke zrození potenciálně největšího zla, které je dílem dítětem Rolanda, a dílem dítětem Karmínového krále…

Hodnocení: 80 %

VII. Díl – Temná věž

Velká očekávání s sebou mnohdy nesou i velká zklamání. To by se dalo říci o finálním románu ze ságy, kterým se celý cyklus uzavírá. Je to konec cesty, spějící vlastně tak nějak do ztracena a pro mnoho čtenářů, kteří Rolandovo ka-tet doprovázeli na jeho výpravě po celou dobu půjde dost možná o hořké rozčarování. Pro mne se jedná o krásný a smutný vrchol jedné z nejlepších sérií, která bude v mém srdci mít asi navždy zvláštní místo. Byť by recenze měly být co nejvíce odosobněné, zde nemohu jinak.

Uzavření jediné vícedílné série o takovémto rozsahu, jakou Stephen King kdy napsal, skýtá konec, který je ve všech významech toho slova neuspokojivý, protože reálně nejde o konec. Víc k tomu asi napsat nemohu, aniž by nedošlo k vyzrazení zápletky. Zároveň však je nutné jedním dechem dodat, že lépe to celé uzavřít vlastně ani nešlo a výsledné finále ještě přispívá k epické mytičnosti příběhu pistolníka a jeho cestě k Věži. I zde vyjma střetu s Karmínovým králem dochází k provázání Kingova univerza (zde hlavně s knihou To a monstrem, známým jako Pennywise, kde v Temné věži pozornému čtenáři neujde zaobalené vysvětlení jeho původu) a celkově se děj nese ve jménu smutného loučení. Loučíme se s ka-tet, loučíme se s Rolandem. A pokud jste si ságu během jejího čtení zamilovali tak jako já, bude to rozloučení nadmíru emotivní...

Hodnocení: 100 %

Závan klíčovou dírkou

Vedle jiných vedlejších příběhů (povídka Sestřičky z Elurie, která u nás vyšla ve sborníku s názvem Všechno je definitivní), je i Závan klíčovou dírkou takovým příjemným bonusem pro fanoušky vrstevnaté knižní epiky. I pro samotného autora byl příslovečným návratem do starého známého světa a ačkoli se chronologicky odehrává zhruba mezi čtvrtou a pátou knihou, vyšla poprvé v originále roku 2012 (poslední hlavní román přitom vyšel v roce 2004). Ačkoli tedy je mezi knihami velká prodleva, na obsahu to tolik znát není. Jednak proto – že pro Stephena Kinga i dle jho vlastních slov není návrat za starými známými obtížný, a jednak dost možná proto, že celá Temná věž vznikala s častějšími časovými prodlevami dosti dlouho.

Závan klíčovou dírkou je zkrátka jakési intermezzo, ve kterém je Rolandovo ka-tet stiženo bouří, načež jim pistolník v nalezeném úkrytu vypráví dva příběhy. Celá útlá knížka obsahuje nejen nostalgický návrat do fikčního světa, ale i zajímavý vypravěčský postup, kdy jde o navzájem se prolínající „příběh v příběhu v příběhu,“ aniž by však cokoli bylo nepřehledné. Zkrátka a dobře jde o bonus pro fanoušky, který nabízí pohádku a příběh z Rolandova mládí, aniž by cokoli měnil na vyznění celého díla…

Hodnocení: 75 %