Romantici ze záhrobí: Kouzelný příběh, který vám změní pohled na život i na smrt | RECENZE

V ten stejný den, kdy se začne Florence po rozhovoru s redaktorem připravovat na konec své kariéry, zasáhne do jejího života tragédie. Ještě ten den musí okamžitě odjet domů ke své rodině. Na prahu domu ji někdo čeká. Je to duch Benjiho v celé své upjaté kráse. Jaktože je mrtvý, když s ním ještě před pár hodinami mluvila? Florence je ale díky svému daru komunikovat s duchy jediná, kdo jej vidí, a tak ji Ben všude doprovází. Brzy mezi nimi začnou přeskakovat jiskry. Zamilovat se do ducha by byla hloupost. Florence to moc dobře ví. Nezjevuje se jí ale Benji proto, aby ji znovu naučil věřit na lásku?

Romantici ze záhrobí

Romantici ze záhrobí jsou asi nejzvláštnější knihou, jakou jsem v tomto roce četla. Námět je hodně originální – je o ženě, jejíž rodina provozuje pohřební ústav a hlavní hrdinka vidí duchy. Je o životě a smrti, lásce k sobě, rodině i partnerovi. Objevíte v ní nový, hluboký pohled na smrt. Já jsem byla trochu rozpolcená: na jednu stranu se mi moc líbilo, jak Florence ke smrti a daru vidět duchy přistupuje. Příběh upozorňuje na fakt, že smrt je přirozenou součástí života a Florence to všem, kdo na to zapomínají, připomíná. Na druhou stranu mě z některých pasáží mrazilo a neměla jsem z nich moc dobrý pocit. Z nadpřirozena mám docela respekt a tato kniha mě nutila přemýšlet o věcech, na které bych raději nemyslela.

Jak už jsem řekla, tato kniha je jiná. Je zvláštní, ale svým způsobem krásná. Moc se mi líbili oba hlavní hrdinové. Ben na začátku působí upjatě, ale až se z něj stane přízrak, začne se ukazovat jeho citlivá stránka. Já jsem se hlavní hrdince vůbec nedivila, že se jí líbil, i když byl jen přízrakem. Florence byla dost zvláštní, ale takovým tím milým způsobem. Nejen, že měla talent na psaní, také měla dar pomáhat lidem. Ničeho (kromě lásky a emocí) se nebála, brala věci tak, jak přicházely a z každé situace nakonec vytěžila něco dobrého. Radovala se z maličkostí a nebála se po letech šikany konečně postavit sama za sebe.  To, jak mluvila o smrti a duších zemřelých mě mnohokrát vedlo k zamyšlení. Ona a Ben byli skvělá dvojka. Románu nechyběl humor (někdy extrémně černý), ani laskavost, procítěnost a nadhled.

Já…Nikdy jsem o sobě, o svém příběhu, o svém životě, nepřemýšlela jinak než jako o nudné knize uložené na regálu nudné knihovny v nudném městě. Ale čím víc jsem přemýšlela o své rodině, o tom jak jsme v létě se sourozenci běhali pod zahradními postřikovači, jak jsme hráli na schovku na hřbitově, jak se mamka na Halloween oblékla jako Elvíra – Vládkyně noci a táta se choval v rakvi a vykukoval ven, aby vyděsil každé nebohé děcko, co přišlo koledovat, a na roky, kdy jsme se s Alicí oblékaly do starých šatů, co jsme našly v podkroví, a na léta, kdy jsme sbírali zvířecí kosti a zapalovali svíčky na půlnoční valčík v pohřebním salónu, a na tiché chvíle s tátou, kdy jsme seděli v kuchyni a poslouchali zpívat vítr… V těch vzpomínkách nebylo nic než láska. Možná jsme byli rodina v černém, ale naše životy byly plné světla a naděje a radosti.

Přemýšlím, jak tuto recenzi zakončit. I když nevím, zda si Romantiky ze záhrobí někdy přečtu znovu, myslím, že alespoň jednou by si je měl přečíst každý – v pozitivním slova smyslu vám změní pohled na život i na smrt. Měla jsem za to, že román bude plný humoru a bude to takové lehčí odpočinkové čtení. Překvapil mě ale svou hloubkou, emocemi, které mě dohnaly až k slzám i tím, že pojednává z velké části o smrti a rodinném poutu a není jen o románku mezi spisovatelkou a duchem. Kniha je protkaná jedinečným černým humorem a najdete v ní úžasný závěr plný emocí, sentimentu a moudrosti.