RECENZE: No a já

O autorce

Český knižní svět objevil romány Delphine de Vigan díky nakladatelství Odeon v roce 2011. Delphine de Vigan ale publikuje již od roku 2001, přičemž její průlomovou knihou, díky které se může věnovat psaní na plný úvazek, byla právě No a já z roku 2007, za niž v roce 2009 získala Mezinárodní cenu Rotary a prestižní francouzskou cenu Prix des libraires.

Příběh

Útloučká knížečka No a já tematizuje hned několik nelehkých témat. Tím nejvýraznějším je bezdomovectví mladých žen, s nímž se francouzská společnost potýká již nějaký čas. Dalšími palčivými tématy, která byla a zatím stále jsou spíše tabu, je SIDS (syndrom náhlého úmrtí kojenců) a s tím spojené pocity matky, která se s touto skutečností musí vyrovnat.

Autorka se totiž ve své knize zaměřuje na duševní stav nejen hlavní hrdinky, ale i postav vedlejších, a odhaluje tak zákoutí ztrápených myslí žen různého věku, společenského postavení a vzdělání.

Hlavní postava, třináctiletá Lou, se musí vyrovnávat hned s několika problémy. Její vysoká inteligence ji staví do nelehké pozice osamělého outsidera. Když se pak seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, její soucitná, citlivá a naivní duše dítěte si vezme její příběh až příliš osobně a rozhodne se, že musí No za každou cenu pomoct.

Odjakživa, ať jsem byla kdekoliv, jsem si připadala mimo, mimo scénu, mimo téma, jakoby někde vedle, jako bych zvuky a slova, co ostatní nevnímali, slyšela jenom já sama, a naopak jsem byla hluchá ke slovům, která oni evidentně slyšeli, jako bych byla mimo záběr, za nějakou obrovskou neviditelnou stěnou. Jenomže včera večer jsem tam byla, přímo s ní, a vím jistě, že bychom kolem sebe mohly nakreslit kruh, kruh, do kterého bych patřila i já, kruh, který by obklopoval nás dvě a na pár minut by nás chránil před okolním světem.

Recenze

Třináctiletá Lou mě vzala za srdce svou dětskou naivitou, na svůj věk možná až příliš velkou, a zároveň až příliš vysokou inteligencí, kvůli které nemá její mysl chvíli klidu. Lou nedokáže přestat přemýšlet ani na malou chviličku a knížka se tak skládá především z jejích milých, dětsky naivních myšlenkových pochodů. V průběhu knihy je pak znát její dospívání, které vzalo najednou rychlý spád při střetu s tvrdou realitou dnešního světa.

Na tomto příběhu se mi líbí, že i když byl napsán v roce 2007, po lidské a emocionální stránce je stále aktuální. Zároveň mě autorka utvrdila v přesvědčení, že knížka nemusí mít 400 stran, aby byla skvělá. Delphine de Vigan se do knížky o pouhých 172 stránkách maličkého formátu podařilo vložit úplně všechno, co má dobrý příběh mít a možná i něco navíc.

Kdybych někdy měla napsat knihu, tohle je dílo, které bych si vzala za svůj vzor. Autorce se do příběhu podařilo vtisknout svůj osobitý styl, jakousi „deviganovštinu“, která je charakteristická jen pro ni a mezi jinými knihami byste ji tak bezpečně poznali.

I když příběh není vyloženě pozitivní a zalitý sluncem, možná spíše naopak, zanechal ve mně příjemný a hřejivý pocit, jaký můžete mít jen po přečtení výborně napsané knihy. Dívenka Lou se stala jednou z mých nejoblíbenějších hlavních postav a samotná knížka si získala čestné místo v mé osobní knihovně. Doporučuji úplně každému. Doslova.

Hodnocení: 100 %