Nevlastní sestra je druhou knihou od autorky Sadie Jonesové, která se dočkala českého překladu. Tou
první byla Matčina hra, která u nás vyšla v roce 2019, a která vyvolala vlnu převážně pozitivních ohlasů.
Na to, jak moc čtenářů si kniha získala, se mně osobně zas tolik nelíbila, a právě z toho důvodu jsem
chtěla dát autorce ještě jednu šanci. Spravila si u mě svou reputaci, nebo jsem ji správně
odhadla už napoprvé?
Knihu Nevlastní sestra bych spíše než jako thriller označila jako rodinné drama. To ovšem neznamená, že o napětí tam není nouze. Minimálně já osobně byla dost napjatá, kdy už se tam konečně něco stane. Netvrdím, že mě čtení nebavilo, ba naopak. Pokud jste ovšem zvyklí na šílené krvavé psychothrillery s šílenými zvraty na každé druhé stránce, Nevlastní sestra vaše očekávání nesplní.
O tom ale konkrétně tahle kniha není. Příběh, jako je tenhle se může odehrát v každé druhé rodině, i když třeba s trochu jinými kulisami. Téměř každá rodina a každý její jednotlivý člen se snaží o to, aby je ostatní viděli jako ty dokonalé bez sebemenší poskvrnky na dokonale bílé fasádě, za níž se schovávají. Jak to ale tak bývá, nikdy nic a nikdo dokonalý není, a i ta zdánlivě nejšťastnější rodina má ve skříni své kostlivce.
Je to zvláštní, čemu se lidé rozhodnou věřit a jaké domněnky si vytvářejí, když nemají ponětí, co se děje za zavřenými dveřmi.
„Vždycky jsem si myslela, že jsme si jako rodina blízcí, ale od té doby, co táta umřel, to vypadá, jako bychom nedělali nic jiného, než před sebou skrývali tajemství. Tohle normální rodiny nedělají.“
„To by ses divila,“ odtušil Matt. „Myslím, že jen málo rodin je vážně takových, jak o sobě tvrdí.“
A pod tohle bychom se mohli podepsat všichni. V průběhu rozmotávání zmatku, který do rodiny přinese nevlastní sestra, spadnou nejedny růžové brýle. Najednou se začnou odkrývat tajemství, která už nikdy neměla spatřit světlo světa.
Autorka v knize pracuje s náhodou, ale i s léty potlačovanou záští a vztekem, který nakonec musí vybublat na povrch. Velkým tématem je také komunikace. Jak je možné, že zejména v rodině je upřímnost a přímá komunikace to nejtěžší? Proč máme problém podívat se do očí lidem, kteří by měli být našimi nejbližšími, a konfrontovat je s pravdou?
Příběh je vyprávěn z pohledu dvou sester, Lauren a Kate. Každá má zcela odlišný život. Lauren je matkou tří malých dětí a Kate je novinářka, která za svými články neváhá cestovat po různých koutech Anglie. Zajímavé je, že každá touží po tom, co má ta druhá, protože jsou navzájem přesvědčené o štěstí té druhé. Znenadání se ale na prahu domu jejich matky Rose objeví třetí sestra, která s jejich životy pořádně zamíchá.
Jak už jsem psala výše, tohle je příběh, ve kterém se může najít každý z nás, i kdyby mu na dveře žádná nevlastní sestra nezaklepala. Podobná rodinná trápení a dramata se odehrávají za zavřenými dveřmi po celém světě. Nejedná se o příběh, který by mě svou originalitou vystřelil z trenek, ale jako letní oddechovka bez akčních honiček v autě a spršek krve, případně jako takové zamyšlení se nad vlastní „dokonalou“ rodinou, to není špatné.
Nevlastní sestra se mi líbila ve finále asi o něco víc než Matčina hra, což jsem popravdě nečekala, takže je dobře, že jsem autorce dala ještě jednu šanci.
