Nepohodlný policajt – Zevrubný průvodce mafiánským podsvětím | RECENZE

Bylo strašné mít hlídku s estébákem. Věděl jsem, že když se něco semele, vykašle se na to, nepůjde do zákroku, nebude mi krýt záda. Ani jako chlap se tě nezastane, protože je to posera.

Zdeněk Macháček k policii nastoupil právě na začátku divokých devadesátek. Díky jeho zarputilosti a inovativnímu přístupu ho čekal rychlý vzestup. Šel po krku mafiánům, hlavně těch, kteří do Česka proudili z postsovětských zemí a snažili si tady vytvořit útočiště. A do jisté míry se jim to i dařilo, až se zločin začal pomalu prolínat s politikou.

Mnoho čtenářů asi nepřekvapí zmínky o některých bývalých či současných politicích nebo třeba našich dvou exprezidentech. Ruský vliv tady byl tehdy velký a mafiáni se k nám snažili proniknout. Nicméně například zmínky o Karlu Gottovi byly poměrně nečekané. Obrázek si o tom však musíte udělat sami. Na mě ale velice znepokojivě zapůsobil fakt, jak snadno se nevinný člověk může v demokratickém státě dostat do vězení. Klobouk dolů před těmi, co stejně jako Macháček nikdy neohnuli hřbet a šli si tvrdě za svým. Protože bez takových by možná dnešní Česko vypadalo jinak…

Nenapadlo mě, co přijde, ale cítil jsem se divně, jako by na mě mělo něco spadnout. Šutr na hlavu nebo průšvih. Intuici by měl dobrý policajt mít a já jsem věřil, že ji mám. A taky že jo.

Není zajímavější povídání o zločinech než z úst těch nejpovolanějších lidí, těch, kteří byli zločincům v patách. Knih zaměřující se na vraždy se u nás v poslední době vyrojilo více než dost, a zabrouzdat do vod organizovaného zločinu byla pro jednou příjemná změna. Člověk sice sem tam něco ve zprávách zaslechne, nějaké útržky se dočte na internetu, ale Macháček nabízí o něco ucelenější pohled na věc. A taky na to, jak jednoduše může zločin ve státě zakořenit a jak může ohrozit spravedlnost.

Nepohodlný policajt vznikl na základě rozhovoru. Možná škoda, že v této formě nakonec i nezůstal, protože si myslím, že by vyprávění působilo o něco živěji a přístupněji. Macháček čtenáři naservíruje spoustu zajímavých informací, ale také nepřeberné množství jmen a podrobností, až je trochu problém se v tom neztratit a udržet pozornost. Macháčkovo vzpomínání tak rozbíjí jen články z Reflexu doplňující dobový kontext. V tomto ohledu sice byly přínosem, nicméně jejich délka místy působila rušivě a člověk ztrácel nit, u čeho že to Macháček vůbec skončil.

Ale nešlo jen o tyhle lidi. Šlo o Kreml, na nějž oni měli často přímou vazbu. Proč to bylo tak důležité, mi došlo až později. To propojení organizovaného zločinu s lidmi z Kremlu.

Sečteno podtrženo…

Co se týče informací, je kniha rozhodně zajímavým kouskem, které ale upozadila trochu nešťastně zvolená forma. Nicméně pokud vás true crime týkající se organizovaného zločinu v Česku zajímá, doporučuji do knihovničky pořídit a čtení si při sychravých podzimních večerech dávkovat s horkým čajem v ruce.