RECENZE: Nemocnice Charité

Berlín rodině nepřinesl štěstí. Matka si zlomila vaz na schodech do sklepa, mladší bratr zemřel na tyfus a otec v loňském roce na tuberkulózu, která ničila plíce dělníků v továrnách tak, až nakonec kašlali krev a v bolestech umírali...

Píše se rok 1832 a ze stok, kanálů a chudinských čtvrtí se žene na Berlín smrt v podobě zákeřné cholery. V dobové literatuře se o této nemoci nedozvíte víc než to, že úmrtnost na ni je smrtonosných 50 % a pravděpodobně se přenáší zkaženým vzduchem.

Středobodem celého příběhu je Charité, nemocnice, která se stará o všechny, chudé i bohaté. Nalezne zde útočiště mladičká Elizabet, která neví, co se životem a celým srdcem touží po samostatnosti a nezávislosti. Místní hvězdou je profesor Dieffenbach, špičkový chirurg a lékař, který se svou zvídavostí dokázal, díky pokrokovému myšlení, posouvat medicínu mílovými kroky. A do třetice mi je ctí představit vám hraběnku Ludovicu, která se zasloužila o vznik první školy pro ošetřovatele a ošetřovatelky v Berlíně. Vítejte v Charité.

Železo mě chtělo pohltit, lepilo se mi na ruce a všude byly plameny, které se výsměšně chechtaly, ale já se jim vytrhl a běžel za ostatními. Někteří už neměli ani vlasy, ale všichni z plamenů unikli...

Verdikt 

Knihou jsem se cítil být zrazen, protože jsem k ní přistupoval s představou, že příběh bude zeširoka mapovat epidemii cholery, ale ta se vytratila po pár kapitolách a až do konce po ní nebylo vidu ani slechu. I když lehce smuten, přesto jsem pokračoval v četbě dál. Stálo to za to?

Autorka na mě neustále útočila nekompromisní popisností tehdejší doby a já byl víc a víc vděčen, že je mé místo v 21. století. Stížnosti na nemocniční stravu už mě říkat neuslyšíte, minimálně z toho mě kniha vyléčila. Znepokojivá atmosféra ale nebylo to jediné, co mě vyvádělo z konceptu. Protiváhou všeho toho zmaru a bolesti byly barvité romantické pasáže nad kterými jsem se musel pokaždé pousmívat, protože působily hodně upřímně a občas se mi zdály až lehounce naivní, ale taková láska často bývá.

Rozum se vytratil. Tu noc se v ní probudila nová neznámá bytost. Byla hladová a žíznivá a chtěla do sebe pojmout veškerou nádheru života...

Nedalo se přehlédnout poselství hlavních hrdinek, které křičelo do světa, že žena není jen přívěšek pro muže a neměla by se podceňovat. Celá ta myšlenka se ale držela mantinelů a nebylo to o tom, že mužské pokolení stojí za prd. Hluboký morální kompas profesora Dieffenbacha budiž důkazem.

Ten hrubý kontrast mezi vášnivou romancí a syrovou realitou života, způsobil, že mi příběh plynul lehce a přirozeně, i když bych přísahal, že kniha pro mě vůbec nebude. Žasnul jsem nad tím, jak vypadala úroveň medicíny před pouhými 200 lety a co bylo tehdy bráno jako standard. Zároveň jsem prožíval nešťastnou hraběnčinu lásku a byl nervózní z toho, jak to dopadne mezi Alexandrem a Elizabet. A že mě autorka napínala až do konce, asi říkat nemusím.

Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 80 %