RECENZE: Žena číslo 99

Na ilustracích vypadala jako zámek. Měla dvě poschodí a tvořila ji tři křídla se strmou sedlovou střechou, která obklopovala vnitřní dvůr. Užší okna se střídala se širšími a všechna byla opatřena světlými parapety, které byly v kontrastu s tmavými cihlami. Přední brána v příchozích probouzela směsici strachu, obdivu a respektu…

Takto autorka popisuje budovu ústavu Goldengrove, kam Charlottini rodiče nechali poslat její milovanou starší sestru Phoebe. Po jejím odchodu si Charlotte uvědomila, že se doma vlastně vůbec necítí dobře a že dokud byla s Phoebe, měla o své rodině poměrně zkreslené představy.

Uvědomila jsem si, že moje představa o rodině, ta, kterou jsem v sobě stále nosila, byla lež. Představovala jsem si, že jsme všichni na stejné lodi, jako dobrá posádka, která míří stejným směrem. Omyl. Phoebe a já jsme byly jen cestující. U kormidla stáli rodiče. A otec předal kontrolu nad ním matce, která nás všechny vedla tam, kam si sama přála nejvíc.

Drsná realita dívek z relativně bohaté rodiny dopadla jak Phoebe, tak na Charlotte. Dcera, jejíž chování neodpovídá společenským normám, byla uklizena do ústavu a zbývající dcera by se měla ideálně velmi výhodně vdát, aby rodině přinesla ještě lepší postavení a více peněz. Co když ale její srdce patří jinému? V 19. století se na svobodnou vůli žen ještě moc nehrálo.

Charlotte každopádně neměla co ztratit, když už přišla o svého jediného spojence i ochránce, kterého měla ve své milované sestře. Proto se lstí rozhodla dostat do ústavu jako pacientka a svou sestru přivést zpátky domů. Zní to poměrně jednoduše, jenže dostat se do Goldengrove je o dost jednodušší, než se z něj dostat ven…

Charlottin pobyt v Goldengrove a její snaha najít svou sestru zabírá velkou většinu knihy. Aby unikla od příkoří, kterému tam říkají léčebné procedury a aby si zachovala svůj zdravý rozum mezi všemi těmi šílenými ženami, utíká do svých vzpomínek. Vzpomíná na svou minulost a pochybuje o své budoucnosti. Nejen, že nemá jistotu, že se ještě někdy dostane ven, ale i kdyby našla svou sestru a podařilo se jim z ústavu odejít, nemá jistotu, že je jejich rodiče přijmou zpátky.

Jak jsem již psala výše, středem celého příběhu je ústav Goldengrove, nicméně hybnou silou příběhu jsou ženy, které Charlotte na své cestě ústavem potká. Doposud žila jako bohatá dámička ve skleněném paláci a jediné, co znala, byla pravidla etikety. Najednou se jí otevřel surový nepřikrášlený svět, v němž žijí ostatní lidé. Charlotte pozná přátelství, spojenectví, sounáležitost, ale i zradu a pomstu. Dokáže najít svou sestru a odejít z Goldengrove, aniž by ji to stálo život? Odpověď na tuto otázku je nejistá až do úplného konce. Tenhle příběh prostě nemůže skončit dobře, říkala jsem si nejednou. Nebo snad ano…?

Napínák až do poslední chvíle, který ocení milovníci literatury z 19. století, milostných příběhů i ústavů pro choromyslné a v neposlední řadě i obdivovatelé statečných žen, které jdou proti proudu.

Hodnocení: 88 %