RECENZE: Dračí oči

Autora samotného vám asi nemusím vůbec představovat. Kromě toho, že žije v relativně děsivém domě a často píše doporučení na knihy jiných autorů, je také on sám velkým spisovatelem. Kde bere čas na čtení mezi psaním, to je otázka na jindy. Ve zkratce o něm mohu říct, že mu česky vyšlo už asi 90 knih, z nichž některé byly zfilmované (Carrie, To, Mlha nebo třeba Osvícení).

Pohádka, jak ji všichni známe, se vyznačuje sérií několika znaků, které ji dělají tím, čím je. Většinou se odehrává na ne úplně konkrétním místě (např. za sedmero horami) a v neurčitém čase (bylo, nebylo, kdysi, jednou atd.). V pohádkách se také často objevují nadpřirozené bytosti (draci, čarodějové) a předměty (krystaly, košťata). Postavy v těchto příbězích jsou často černobílé – některé jsou vysloveně hodné a jiné bezmezně zlé a nejčastěji mezi postavami nalezneme členy královské rodiny, hodné a krásné děvečky či hodné ale hloupé mládence. Důležitými prvky pohádky jsou symbolika čísel a šťastné konce, boj dobra proti zlu a rychlý spád.

Dračí oči, jak již název napovídá, obsahují minimálně jeden z pohádkových prvků, a to nadpřirozené bytosti. Kdybyste si přečetli anotaci, zjistíte taky, že v ní najdeme čaroděje, královskou rodinu a temné síly, které se snaží uchvátit moc v království. Já navíc dodám a klidně vám vyzradím, že v příběhu najdeme také velké dobro, odhodlání, odvahu a vytrvalost, odhalíme lásku, setkáme se s přátelstvím a zjistíme, že ač jsou chyby jedinců často velké a nenapravitelné, vždy se o to můžeme snažit a dosáhnout odpuštění. Dozvíme se také, že lidé nemusí být vždy jen hodní, nebo jen zlí.

Jak jsem říkala v úvodu, knihu od Stephena Kinga jsem nikdy nečetla, nikdy jsem k tomu neměla odvahu. Když tak přišla možnost přečíst si jeho pohádku, odhodlala jsem se a doufala, že se za žánrovým označením neskrývá žádný trik k oblafnutí nevinných strašpytlů. Neskrýval, alespoň ne tak docela. Pohádka od Kinga není pohádkou pro děti předškolního věku, možná ani prvostupňové žáčky a možná dokonce ani někteří druhostupňoví nebudou mít na to, aby se pustili do 300stránkové knihy a porozuměli tomu, co se v ní píše. Pokud jste ovšem starší či mladší, ale zběhlí čtenáři, nemáte se čeho bát.

Tím složitějším, a pro mě zábavným prvkem, je totiž to, že autor skáče mezi pohledy a zážitky jednotlivých postav, které spolu sice souvisí (občas jen vzdáleně), ale z počátku působí jako odbíhání od tématu. Teprve v průběhu čtení, zejména v závěru, zjistíte, že každý nepatrný detail, který vypravěč zmínil, byl důležitý, dost často pro děj určující. Takovou propracovanost příběhu jsem dlouho nezažila a momentálně jsem dost blízko k tomu, abych si od Kinga přečetla něco dalšího, třeba zrovna Temnou věž, ve které se objevuje jedna z postav Dračích očí.

Jak už je tedy patrné, King v koutě neskončil a je možné, že se Dračích očí stane první vlaštovka vztahu mezi mnou a knihami tohoto proslulého autora.

Hodnocení: 90 %