Ministerstvo času – Neotřelý příběh o lásce napříč prostorem i časem | RECENZE

Všechny činy mají následky. I to nejmenší rozhodnutí, které učiníš, každá volba slova ovlivní někoho jiného. Všichni jsme navzájem propojení.

Když se potká minulost, současnost i budoucnost

Ministerstvo času vás zavede do Londýna v blízké budoucnosti, kde se mladé překladatelce podaří získat lukrativní zaměstnání na tajemstvím opředeném ministerstvu. To přivádí lidi, takzvané expaty, z různých historických období do současnosti a zjišťuje informace o cestování v čase. Hlavní hrdinka se stává přemostnicí a dostane za úkol začlenit do současného světa komandéra Grahama Gorea, zvaného „1847”. Podle historických záznamů byl Gore účastníkem ztracené Franklinovy expedice na severní pól, při které také zemřel. V této jeho nové realitě však žije a musí se vyrovnat se všemi změnami, které se za ta století ve světě udály. A jak se ukáže, pračka ani internet pro něj nebude zdaleka tím největším oříškem. Vztah Grahama a hlavní hrdinky se postupně mění v něco hlubšího, ale zároveň vyplouvají na povrch i různé skutečnosti projektu ministerstva, který je svedl dohromady. Dokáže jejich náklonnost odolat překážkám? A je možné historii změnit?

Odjakživa žil uvnitř mě, i v letech předtím, než jsem ho poznala. Připravili mě na to, abych ho milovala.

Je silnější láska, nebo čas?

Na Ministerstvo času jsem se opravdu těšila, i když jsem tak trochu nevěděla, co od něj čekat. Cestování časem je totiž ošemetná záležitost – dokáže být stejně skvělé, jako může celou knihu pokazit, pokud nefunguje dobře. Ministerstvo času ale stojí mnohem více na samotných vztazích, střetu člověka z minulosti a budoucnosti a na rozdílnosti jejich mentalit než na cestovaní v čase samotném.

Hlavní hrdinka dostává na starosti expata komandéra Gorea z 19. století, což se ukáže jako trochu složitější záležitost, než by člověk na první dobrou čekal. Kromě toho, že za dvě století pokročila věda, technika i medicína, došlo k obrovským změnám také v samotném nastavení společnosti. A tak se komandér Gore seznamuje nejen s vynálezy jako je televize, letadlo, mobil či internet, ale i pojmy jako třeba feminismus nebo rasismus.

Právě tento střet světů a názorů pro mě byl to nejkouzelnější a nejzajímavějším na celé knize. Zvládnou spolu dva lidé fungovat, i když vyrostli ve zcela odlišném prostředí? Dokáže vzájemná náklonnost a láska překonat ty obrovské kulturní rozdíly? Komandér Gore ale není jediným expatem, který se v příběhu objevuje. Ti ostatní jsou z dalších historických období a rozdíly v myšlení, ale třeba i v mluvě autorka vystihla perfektně. Tady však musím vzdát hold i samotné překladatelce Petře Urbanové, která si tady s jazykem a archaickou mluvou jednotlivých postav zvládla poradit opravdu bravurně.

Ministerstvo času má pozvolnější tempo, nicméně i přesto se díky zajímavosti děje i dynamickým dialogům čte skoro samo. Navíc vás nechá nahlédnout rovnou do dvou časových rovin, jedné v přítomnosti a druhé odehrávající se v minulosti komandéra Gorea. V obou z nich pak autorka rozplétá minulost Franklinovy expedice, o které jsem až do té doby nic moc nevěděla, a samozřejmě se můžete těšit i na spoustu tajemství okolo samotného úřadu ministerstva času. Nechybí špionážní prvky, tajemství, pár dramatických scén nebo úvahy nad tím, jak se změnou minulosti dá ovlivnit budoucnost.

Vše postupně dospěje k závěru, který za mě uběhl až příliš rychle. Působil tak poněkud neuzavřeně a antiklimaticky, nicméně byl jedinou mouchou na jinak povedeném příběhu. Ministerstvo času rozhodně stojí za pozornost a upřímně doufám, že autorka bude ve své tvorbě pokračovat. A pokud i vy si toužíte přečíst něco trochu jiného, co vás donutí přemýšlet, pak Ministerstvo času určitě bude tou správnou volbou.