Marta děti nechce - Nová kniha Petry Soukupové jde emocionálně až na dřeň | RECENZE

Třecí plochy ve vztazích

Hynek přijde s nápadem na dovolenou u moře, ale Marta to vidí jinak. V jejím životě všechno funguje, ale pod povrchem to začíná nepěkně vřít. Nevyřčená nespokojenost v rodinném životě, i v práci, Marta začne řešit tím, že se vzepře a rozhodne se otočit kormidlem a vyrazit na samotářskou cestu do Santiaga de Compostela.

Pokud vám na mysli vytanul cestopis Ládi Zibury, který camino absolvoval už několikrát, pak věřte že Petra Soukupová nabízí zcela jiný zážitek, i když půjde o stejnou cestu. Martinino rozjímání nad životem projde několika otočkami, každé sebeuvědomění jí bude bolet a nakonec dojde, k čemu vlastně? Odpověď hledejte mezi stránkami.

Marta děti nechce

Mělas pět dní na to se vykoupat v oceánu a neudělalas to, tohle je ironie tvýho života, tak dlouho o něčem přemýšlíš, až to prosereš...

Emoční jízda podle mé chuti

Petřin styl psaní mě fascinuje. Když si představím, že bych měl v podobném duchu něco sepsat sám, vychází mi z toho nepřehledný mišmaš, který nedává smysl, ale k Petře „ich forma“ bez použití přímé řeči prostě patří, a co víc, funguje v ní naprosto přehledně a skvěle. Jako čtenář jsem se na to adaptoval velmi rychle a bez větších problémů.

Jaká je ta nová Soukupová? Dobrá otázka, děkuji za ni. Na mě kniha působí jako taková sociální učebnice. I když mám kamarádku, která nechce děti a popisovala mi, jak naráží na své okolí, nedovedl jsem si představit co přesně zažívá, nicméně tento román to změnil a nechal mě takříkajíc nahlédnout za oponu. To se mi na románech této autorky líbí nejvíc, vždycky se něco naučím, získám nový pohled.

Jenže nikde už to nebude takový. Takový jaký? Stejný, odpovídá tvoje úzkost, nic už nebude stejný, rozpadá se ti život pod rukama...

Není jen černá a bílá

Kniha zaznamenává, v podobě kapitol, každý Martinin den strávený na treku, a do toho v podobě intermezza přidává pohledy lidí z jejího blízkého okolí, to jsem miloval a bylo to geniální! Hlavní postava rozjímá, nutí čtenáře dělat si na ni názor podle toho, jak vidí svět. Pokud do toho ale zakomponujete pohledy ostatních lidí, všechno se rázem změní a váš názor se drolí rychleji než kus pískovce. Po dobu četby jsem si jen spokojeně pomlaskával a stránky mizely rychleji jak výplata z mého bankovního účtu. Jediná chvíle, při které jsem zažil lehkou nespokojenost, nastala na samotném konci, který nepřinesl to kýžené řešení, jaké jsem očekával. Skoro jsem měl pocit, jako by autorka schválně poslední dvě stránky prostě vyhodila z rukopisu. To malinko zamrzelo. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.