RECENZE: Lexikon světla a tmy

Závora ve dveřích za tebou se zašoupává, a když si uvědomíš, že odtud není úniku, cítíš, že se tě plíživě zmocňuje úzkost. Úzkost, že tohle je konec a že vše už bylo naposled...

Rodina se zastavuje nad pomníkem a dcera se ptá svého otce na jméno, které je na něm zaznamenáno. Kamenů zmizelých, jak se jednotlivé pomníky nazývají, existuje po celém světě 67 000 a konečný počet by měl čítat 6 000 000.

Pavučina příběhu se natahuje více jak 100 let do minulosti, do doby kdy se narodil Hirsch Komissar, a zaznamenává život jeho samotného a potomků, kteří přežili nacistické šílenství, jehož chapadla pronikla a uchvátila celé Norsko. Hirsch byl popraven po několikaměsíčním věznění v pracovním táboře.

Příběh ale není jen o rodině Komissarových, nýbrž i o jistém mladíkovi jménem Henry Oliver Rinnan, který chtěl od života víc než jen posměšky a opomíjení. On totiž toužil po uznání, které se mu nakonec dostalo, bohužel ale od německých okupantů.

Gerson otevírá oči a dívá se ven. V paprscích slunce se třpytí krystalky nového sněhu na polích. Zajíc, který pole přeskákal, za sebou nechal rovnou čáru teček připomínající stehy na látce... 

Krutý bože, proč tak trestáš mojí ubohou hlavičku? No, nebyl to bůh, ale Simon Stranger, který se rozhodl, že mě potrápí, a to nejen smutným příběhem, ale také stylem jakým ho poskládá dohromady. A o čem, že je vlastně řeč? Použití abecedy k pojmenování a řazení kapitol se mi líbilo a to jak se každá kapitola držela svého konkrétního písmena, to bylo až magické a určitě to stálo autora hodně práce navíc, ale...

...ten zbytek byl neuvěřitelně matoucí a občas se mi to celé rozpadalo před očima a já měl velké problémy, abych se v tom celém neutopil. Vyprávění se týkalo několika generací Komissarových a plynule mezi nimi přeskakovalo. Bohužel mi to přeskakování strašně narušovalo vnitřní kompas a já byl několikrát zoufalý, protože jsem měl strašný zmatek v tom, kdo je čí babička a kdo vnuk nebo syn tamtoho, či onoho. A když došlo na pradědečky a pravnučky, hrozilo, že mi imploduje mozek, zhroutí se sám do sebe a vytvoří singularitu. Auvajs. Možná to je důsledek faktu, že sám pocházím z malé rodiny, kdo ví.

Jako by někdo držel hořící sirku pod mapou, přímo pod Německem, kde už papír žárem ztmavl a silnice na mapě zmizely, pak papír najednou chytá plamenem a mění se v rostoucí díru, která polyká zem za zemí, město za městem... 

Pokud se chytáte za hlavu, propadáte čtenářské panice a říkáte si, že to je průšvih, tak to prosím nedělejte, protože to není pravda a slibuji, že se vás pokusím uklidnit. Je k velké cti autora, že věnoval tak velký prostor záporné hlavní postavě, místo toho aby jen ukázal prstem a řekl, že to byl křivej hajzl, kolaborant a vrah, i když by to teda byla pravda, o tom žádná. Také krutosti popsané v knize, a že jich bylo, nejsou vykresleny nijak zvlášť explicitně a tak to ve výsledku nepůsobí jako nějaký krvák, což vítám, protože si myslím, že to není potřeba, obrázek doby to vykreslí i bez krvavých scén.

Surová krása přírody střetávající se s krutostmi dějící se v pracovních táborech a vězni, kteří ji vnímají. Barák hrůzy a sklep v něm, který byl používán jako prostor k mučení, ale zároveň v něm také dvě malé holčičky pořádaly divadlo a byly šťastné. K jako kontrasty, které náš život neustále křižují a nad nimiž často zůstává rozum stát. P jako paměť, kterou střeží židovské rodiny po celém světě a nezapomínají na ty, co neměli to štěstí přežít válku. N jako naděje, že všechny ty příběhy nebudou zapomenuty a někdo se je rozhodne zaznamenat.

Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 83 %