RECENZE: Les v domě - Nová Alena Mornštajnová je čtivá, ale natolik tísnivá, až se nad dočtenou knihou vznáší oblak čtenářských pochyb

Říkali jí Cácora a teď nám vypráví příběh svého dětství. Ne proto, abychom ji litovali, ale pro pochopení. Sama však formuluje jedno velké proč, bez snahy dopátrat se onoho protože. Její život nemá jasné kontury. Něco nám od začátku nechce říct, přestože vyprávěním v ich formě nastavuje pocit svěřování se. Cácora popisuje, my posloucháme, ona zamlčuje a nelze ji přimět k upřímnosti. Tak proč nám to vypráví? Jak ji máme pomoct? Možná nemáme. Možná to potřebuje jen poprvé říct uceleně.

Poskládej si příběh, který ti nechci říct

Cácora žije na vesnici u prarodičů se svou matkou, z okna pokoje vidí temný les, kterého se bojí. Všude ji tlačí, objímá jejich dům i ji a nelze se před ním nikam schovat. Nechodí si hrát s dětmi, je pořád doma s babi, dědou a mámou, od které přichází lihový dech z ložnice, kam Cácora nesmí. Stejně tam chodí, večer, tajně, prosebně, ale máma ji nevyslyší. Hledá své místo na světě, aby zdůvodnila vlastní život. Proč je tady, když tady být nemá? Pocit nepatřičnosti, neurčitosti a touhy po spravedlnosti, o které ale nemá ponětí. A proto lže. Tak ji to v domě obklopeném lesem učí. Lhát lhát lhát. Hlavně, když se budou ptát. Chce se jim schovat, aby to nepoznali. Snaží se být neviditelná. Ale jednou se po ní, tou dobou je Cácoře devět let, ptají dva kluci u její jediné kamarádky Ester. Proč někdo hledá někoho, kdo nemá pro druhé existovat? A v tu chvíli, kdy se její bytí stane přítomností, otevře se i příběh, který měl zůstat zamčený ve skříni, schovaný pod roletou v okně, zabarikádovaný židlí u dveří, nebo zmizet hluboko, hluboko v lese.

Les v domě

Zase o něco odvážnější titul

Už v Listopádu si jedna z nejčtenějších českých autorek zkusila žánrově nové. Vykročila z komfortní zóny a své čtenáře nezklamala ani historickou fikcí v alternativním výkladu dějin. U románu Les v domě se ovšem nepotřebovala opírat o dějiny, do centra příběhu postavila zcela jednoduchou, a přitom tak zásadní filozofickou otázku odkud přichází zlo? Nelze říci, že by přinášela přelomovou odpověď. Zlo se v jejím příběhu rodí ze zla. Bolest z bolesti. Neštěstí z utrpení a v řetězci bychom mohli pokračovat.

Polemizuje také o snaze sjednat spravedlnost, která se ovšem opírá o pomstu. Tak se i v závěru dostáváme do podobně zapeklité situace – Bylo to ještě dobře, nebo už špatně? S hlavní hrdinkou soucítíme, ale po čase přichází zlomový moment v ději, který nás od ní začíná odcizovat. Rozumíme jejímu počínání, ale vnímáme, že se propadá do bezvýchodnosti, jaké čelí už od doby, kdy upekla z kytiček dort pro svou kamarádku Moniku. Kamarádku, kterou vidí jen ona.

Mornštajnová nehraje na city, píše příběh přímý bez divokých metafor a prostírá úzkost nad úzkost. Rozdělení kapitol je dominantní, příběh působí místy jako nahrávky od psychologa, které jsme neměli slyšet. Někdy ve třetině knihy začíná být rozuzlení vcelku předpokladatelné a čtenář tak putuje do finále v očekávání – jak přesně, nikoliv – co přesně. Přesto se jedná o příběh čtivý, neotřelý, někdy však tak na hraně, až připomíná thrillery, u kterých se máme cítit nepatřičně, děsit se toho, co se na světě děje a dít vůbec může.

Přestože je nepochybné, že Alena Mornštajnová své čtenáře nezklame, neztratí, ale naopak potěší a strhne, je rovněž tak pravděpodobné, že se k titulu nebudou vracet. Naopak. Budou si chtít odpočinout od jeho tíhy. Možná právě některým z předchozích titulů spisovatelky, které sice předkládají úzkostná dramata naší historie, ale prosvítá jimi i lehká víra v dobro.