RECENZE: Kůň Převalského

Na území stepí a pouští střední Asie kůň Převalského přežíval nerušeně až do doby, kdy zde došlo k rozvoji pastevectví. Pak jej pastevci začali pronásledovat jako konkurenta svých stád dobytka a vybíjet. Zbylo jen několik kusů. Měl tehdy různé označení, Kyrgyzové jej pojmenovali „kertak“, Mongolové „tachi“ a Číňané „jie-ma“.“ (Wikipedie)

Na planetě Zemi žije téměř 8 milionů živočišných druhů, z toho více než 16 tisíc jich je na vymření a každých 20 minut prý jeden zanikne. Strašné pomyšlení, ale naštěstí je tu ještě Homo sapiens – člověk moudrý. Podle mnoha ukazatelů onen přívlastek „moudrý“ v tomto případě moc neplatí. Zdá se ale, že má člověk alespoň svědomí a také dost rozumu na to, aby si uvědomil, že obří podíl na blížícím se zániku planety a všeho živého co na ní je, má právě on…a že je možná ještě čas to napravit.

Jak to začalo

Píše se rok 1881. Nadšený vědec, šéf petrohradské zoologické zahrady a „starý mládenec“ Michail se dozvídá o neznámém druhu divokého koně, údajně žijícím v Mongolsku. Rozhodne se do Mongolska, za doprovodu německého cestovatele Wilhelma, vydat koně najít, a přivézt je do Evropy. Oba muži, kromě nezměrného dobrodružství na cestě, i v samotné, civilizací téměř nedotčené zemi, zažijí také zvláštní, na tu dobu ne zcela přípustný, druh přátelství, který jim víc než radost, přinese velké trápení. Michail bude po svém návratu také muset vyřešit svůj složitý vztah s matkou, a ani to nebude jednoduché. V tomto příběhu (ale i v těch ostatních) je nám navíc umožněn nevšední pohled do světa zoologických zahrad a práce vědců, zoologů, veterinářů, přírodovědců, a dalších odborníků, kteří se celoživotně věnují zvířatům.

Roku 1879 propátrával Nikolaj Prževalskij, plukovník a kartograf ruské armády, okolí hor Tachin Schack. Několikrát zahlédl celá stáda divokých koní, ale nedokázal koně identifikovat. Vzpomínky na vzhled těchto koní se nedokázal zbavit, a tak se na ně začal vyptávat místních obyvatel. Jeden z lovců mu přenechal kůži uloveného koně. Przewalski ji odvezl do Moskvy a ukázal ji přírodovědci Poljakovovi. Ten ji prozkoumal, popsal, přičemž zaznamenal znaky divokého koně a pojmenoval ho po jeho objeviteli Przewalském.“ (Wikipedie)

Co bylo dál

Nyní se přeneseme v čase a ocitneme se v roce 1992 v Mongolsku. Veterinářka Karin, která koním Převalského doslova obětovala celý svůj život, jich sem několik přivezla, aby zde mohli žít, tak jako jejích prapředci, ve volné přírodě své domoviny. Zda se jí to podaří, anebo ne, ponechám zahaleno tajemstvím, Karin tu ale s nimi zůstane tak dlouho, dokud to bude nutné. V nehostinné mrazivé krajině, ubytovaná v jurtě za primitivních hygienických podmínek a o jednostranné mongolské stravě, zaměří Karin své emoce pouze a jedině ke koním. A to i přesto, že tu s ní je její milující syn Mathias a věrný přítel Jochi. Překoná Karin jednou své trauma z válečného dětství a nalezne ke svým blízkým přece jenom cestu? Ať už tento příběh dopadne jakkoliv, nic se nezmění na tom, že díky němu poznáme, pro nás tak exotickou a v mnohém nepochopitelnou zemi, jako je Mongolsko.

„Kůň Převalského (Equus przewalskii Poliakov, 1881) je údajně jediný do současnosti přeživší divoce žijící druh koně. Ve volné přírodě byl na přelomu 60. a 70. let 20. století vyhuben a přežil jen díky péči zoologických zahrad a dlouholeté mezinárodní spolupráci. Z rodokmenu všech žijících koní je zjevné, že 70 % z nich má „pražského“ předka. Zoologická zahrada v Praze chová koně Převalského od roku 1921...“ (Wikipedie)

Splynutí

Jsme v v Norsku roku 2064. Na světě už nejsou žádná pravidla, hranice mezi státy jsou smazány a krajem se potulují kočující skupinky lidí, kteří nehledají nic jiného, než čeho se na Zemi už téměř nedostává - teplo, jídlo a pitnou vodu. Eva je jedna z mála, kdo to vše ještě má. Z posledních sil se snaží udržet polorozpadlý statek, k němuž náleží dnes už bývalá zoologická zahrada. Žije s ní zde její dospívající dcera Isa a posledních pár exemplářů zvířat, které ještě nepropustily na svobodu, a kterým chce za každou cenu zachovat život. Mezi ně patří také klisna a malé hříbě koně Převalského. Jednoho dne však na statek nečekaně přibyde další člen. Mladá žena Louise. A možná, že se stane i malý zázrak… Tento poslední příběh je dystopický, a nakonec v něj (s vašimi obavami) splynou i ty předchozí. Hovoří o tom, co by se nám, a všemu co máme rádi, mohlo klidně stát - i když otázku proč? si budeme muset zodpovědět sami. Beru jej jako varování a doufám, že vy také…

„Bez znalostí nejsme nic, jen zvířata, která popírají své instinkty. Popíraní instinktů vede vždy jen ke zkáze...“

Hodnocení

Celkově na mne román Kůň Převalského udělal ohromný dojem. Kromě nadmíru emotivního tématu záchrany ohrožených druhů a životního prostředí, se Maja Lunde zabývá také mezilidskými problémy. O vztazích ve všech možných kombinacích, zejména mezi matkami a jejich syny či dcerami, mluví otevřeně, lidsky a bez předsudků. Možná, že se chvílemi až zvedne vaše obočí – dokud si ovšem neuvědomíte všechny okolnosti... Hlavní postavy jednotlivých příběhů vyjadřují minulost (Michail), přítomnost (Karin) a budoucnost (Eva) uskutečnění jednoho jediného cíle – zachránit koně Převalského. I když happy endu se od autorky nedočkáte, skončí příběhy velkou nadějí, a to je přece také šťastný konec – anebo ne?

Příběhy jsou vyprávěny střídavě podle kapitol, čímž je celé knize dodáno potřebné napětí, které způsobí, že si vůbec neuvědomíte její trochu odrazující délku. Norsky sice neumím, ale vzhledem k tomu, že text nikde nezadrhával a četl se mi velice dobře, usuzuji, že i překlad Terezy Švejkovské musí být zdařilý. A také obálka je velmi půvabná, decentní a sama o sobě dojemná. Kniha Kůň Převalského je zkrátka krásná celá a já už se těším, až si jí umístím do své velevážené knihovny.

„…Ačkoliv jsem byl zvyklý trávit každou zimu v ledovém a syrovém petěrburském vzduchu, nebyl jsem připraven na to, že by zima a mráz mohly vypadat takto. Prokřehlost již záhy nebyla pouhým pocitem, nýbrž skutečností. Mráz mi pronikal do celého těla, byla mi zima ve spánku, při probuzení, celé dny bez ustání. Jen v polospánku jsem nalézal jakýsi klid. S přivřenýma očima jsem si představoval teplou záři krbu v obývacím pokoji, matku štrachající v pozadí, cítil jsem pod chodidly podnožku a vnímal teplo vlněného plédu. Vzápětí jsem se s trhnutím probudil a všechno bylo pryč…“

Hodnocení: 99 %