DVĚ MINIRECENZE: Iluze V bílém plášti

K českým autorům jsem v poslední době opravdu přilnula, nejsem si jistá proč, ale vždy, když na mém stole leží několik knih k přečtení, mám-li tu možnost, sáhnu po české tvorbě a Soukupová, Dvořáková i nejnovější Třeštíková už mají čestné místo v mé knihovně.

V bílém plášti – kolektiv autorů

Nosí bílou, uplácejí se nejčastěji alkoholem nebo naplněnou obálkou, vždy si před nimi připadáte jako simulanti nebo hypochondři a pro většinu lidstva jsou už jen z principu nesmírně atraktivní – ano, řeč je o doktorech a sestřičkách, tedy obecněji o všech, kteří působí v lékařském prostředí.

Po přečtení Chirurga od Petry Dvořákové mi bylo jasné, že sáhnout po antologii z edice Česká povídka s názvem V bílém plášti nebude krok vedle. Povídka mi jakožto krátký literární útvar nesmírně sedí, protože na přesuny po Praze prostřednictvím MHD snad neexistuje vhodnější typ textu.

Šest předních českých autorů vypráví své příběhy a náhledy na postavy lékařů po svém – každá povídka je jiná, jedna je romantická, druhá s naturalistickou krutostí líčí realitu v ordinaci, další nám zprostředkovává náhled do mysli lékaře během dilematického rozhodování, jiná líčí úvahy, paniku a vnitřní dialogy člověka před nepříjemným zákrokem. Ocitáme se v ordinaci praktického lékaře, zubaře, v čekárně i v hospodě, zkrátka všude, kde můžeme bílé pláště potkat.

Co mě na antologii bavilo nejvíce, byla nejen různorodost, ale především vykreslení „bílých plášťů“ jakožto lidských bytostí. Často mám pocit, že si někteří lidé neuvědomují, jaký kus práce a množství dřiny stojí za člověkem se stetoskopem kolem krku. Očekávají stroj na recepty a neschopenky, robota chrlícího diagnózy a rychlá řešení. Za každým člověkem, který působí ve zdravotnictvím, však stojí i skutečná osobnost a její příběhy, které nám naprosto čtivou formou zprostředkovává právě výbor V bílém plášti.

Iluze – Barbara Nesvadbová

Barbara Nesvadbová byla pro mě až dosud vnímaná jako autorka známého zfilmovaného Bestiáře a především schopnou šéfredaktorkou lifestylových časopisů a nyní i literárního magazínu. Po prozaické stránce jsem se s ní však až doteď nesetkala, ale její nejnovější Iluze se svou působivou grafickou úvahou vše změnila.

Bez veškerých předsudků jsem se po přečtení Foukneš do pěny pustila do krásné Iluze. Červené desky schované v černobílém matném přebalu ukrývaly oku lahodící text s mnoha zajímavými grafickými prvky. Pokud si tedy, stejně jako já, potrpíte i na estetickou stránku díla, bude pro vás Iluze nutností do vaší knihovny. Příběh prokládaný černobílými fotografiemi má příjemnou sazbu, krátké odstavce i kapitoly a široké okraje – rozumím, že pro někoho jsou tato fakta nepodstatná, ale pro mě jsou významným plusem.

Subjektivně slabší stránkou je v tomto případě jazyk a příběh samotný. Nezaujetí vyprávěním a nepochopení děje však mohu přičítat svému věku – sama aktérka je totiž matkou dospělých dětí, což znamená, že může být klidně i o dvacet let starší než já. Předpokládám, že během té doby taky spoustu svých postojů přehodnotím a mnohé situace budu vnímat jinak.

Karla se ocitá v bodu, kde nic není jisté a její život je jedna velká shoda nešťastných náhod a tragických situací. I po letech ji trápí exmanželova nevěra, vztah se synem, který vyrůstá bez otce, pletky se zákonem a navíc počínající románek se ženatým mužem. Nevadí-li vám všudypřítomný patos a nic než řešení mezilidských vztahů, směle do čtení. Nesvadbová umí výborně popsat niterné pocity, takže fanouškům literatury popisující vnitřní rozpoložení a dialogy postav, přijde toto čtení vhod a snadno se do hlavní postavy vcítí.