RECENZE: Než pravda vyjde najevo

Troje velké nástěnné hodiny, z nichž každé ukazují jiný čas. Stíněná svítidla dávající místnosti sépiový nádech. Jako by se tu zastavil čas...

Pokračování se nese v duchu prvního dílu, takže potkáme staré známé, ale také přibudou nové postavy se svými osudy. To co se nemění, v čase minulém i budoucím, je magická, tokijská, kavárna Funiculi funicula. Stále si zde můžete dopřát šálek kvalitní kávy, na které si majitel Nagare velice zakládá. Příchod hosta oznamuje kravský zvonec a prostory samotné jsou prosté, bez oken a vejde se sem jen devět lidí, atmosféra je intimní a útulná. Nicméně koluje legenda, která říká že když se posadíte ke správnému stolu, na správnou židli, můžete cestovat časem.

Kniha nabízí čtyři příběhy, které utvářejí lidé jež jsou nějakým způsobem propojeni a jejichž osud je zavál do magické kavárny. Vyprávění se týká jak hostů, tak i obsluhy. Opět si připomeneme, že cestování v čase přináší řadu úskalí a pravidel, které je nutno respektovat, a jedná se o velice nepříjemná pravidla, takže lidí, kteří jsou ochotni na ně přistoupit je poskrovnu.

Na jaké hosty se tedy můžeme těšit? Narazíme na muže, který se rozhodne navštívit svého dávno zemřelého kamaráda a vyřešit tak své výčitky svědomí. Poznáme příběh syna, kterému vážná životní situace nedovolila dorazit na pohřeb své maminky. Čeká nás dojemné setkání milenců, kterým nebylo přáno zůstat spolu. A také se seznámíme s manželem, který se vrátí do minulosti, aby dal manželce dárek k narozeninám. To vše a ještě trošku víc.

Jaro ale nepřichází náhle. Nedá se říct, že včera ještě byla zima a dnes je už jaro. Tak jasný předěl mezi ročními obdobími není. Jaro je skryté v zimě. Lidé ho začnou vnímat očima, pokožkou, smysly. Nalézají ho ve výhoncích rostlin, v příjemném vánku, ve slunečním teple...

Ačkoliv je mi japonská kultura cizí a jména se mi neskutečně pletla, tento šálek Tošikazovy kávy jsem si vychutnával do posledního doušku, do poslední stránky. Kniha vkusná a skromná na povrchu a neskutečně intimní a hřejivá uvnitř. Psaní této recenze mi dělá neskutečnou radost, protože mám pocit jako bych vyznával lásku literatuře. Jednotlivé příběhy můžou působit pohádkově, ale je v nich také smutek, kousky lidské tragédie a bolesti, a v člověku probouzejí veliký kus empatie a silné souznění s postavami, které vám rychle přirostou k srdci. Stejně jako v prvním dílu, i zde funguje promyšlené propojení mezi jednotlivými příběhy a postavami a hrátky s časem se využívají důmyslně, i když nakonec jsem se v tom stejně několikrát zamotal, ale to jsem hold já, Jirka popleta.

Každý, kdo dočetl až sem si určitě myslí, že vám knihu doporučím a já přiznávám, bez mučení, že je to skutečně tak. Japonská aura, vznášející se nad tímto titulem, je velice chytlavá, lákavá a nevšední. Samotné čtení je skoro až zenový zážitek a to si přeci nemůžete nechat jen tak utéct. Jestli jste nečetli první díl, to vůbec nevadí, klidně zkuste jen tento, vsadím se, že vám to nakonec nedá a doplníte si do svojí knihovničky oba dva. A teď už se odmlčím, je totiž čas na kávu.