RECENZE: Fantom

Fantoma opery od Gastona Lerouxe řadíme již mezi klasiku. Ne však tu mrtvou, na kterou se v knihovně většinou práší, nýbrž hojně vyhledávanou a reprodukovanou. Přes filmové adaptace až po muzikálová zpracování (které se vskutku neomezují jen na tvorbu legendárního Andrewa Lloyda Webbera), osudy jedné z nejslavnějších nepochopených postav fascinují i více než sto let po vzniku původního příběhu. Ostatně, ani Susan Kay není první autorkou, která na Gastona Lerouxe navázala, je však bezkonkurenčně jedinou svého druhu, které se to povedlo s grácií.

Pětisetstránkový román Fantom by se ve volném slova smyslu slova dal považovat za fanfikci původního příběhu, ve kterém sledujeme dramatické výstupy nechvalně proslulého fantoma opery, jenž terorizuje francouzskou operu a se zpěvačkou Christine rozehrává vlastní posedlou hru. Ve srovnání s jinými pokoutnými napodobeninami ale dílo nepostrádá hloubku a esenci ne nepodobnou původnímu dílu. Sama se přiznám, že Fantoma opery považuji za jednu z mých nejoblíbenějších knih, Susan Kay pro mě tudíž byla hned po Lerouxovi jasnou volbou, už jen protože v zahraničí je velmi oblíbená.

Pokud bychom měli porovnat Susan Kay s Lerouxem, v určitém ohledu bychom přebírali hrušky a jablka. Předně, příběh Lerouxe je detektivní román, který poodhaluje jen velmi málo ze samotných postav, tím spíše Erika (fantoma opery), který se na scéně objevuje téměř v padesáti. Romance je zde vykreslena jen povrchně, největší diskuze vyvolává téměř neznámá minulost a současné pohnutky hlavního „záporáka“, co se neštítí pro lásku manipulovat, ani vraždit.

Susan Kay bere svou práci za úplně jiný konec. Život Erika sleduje již od narození, své dílo opírá o Lerouxe tak, aby původní příběh pořád dával smysl, ale drtivou většinu podrobností bere z vlastního zdroje. Jako detektivní román se její Fantom nedá označit ani s nadsázkou, naopak nám hojně přibývají romantické prvky, hororem se pak stává osud od začátku nechtěného dítěte, které nemělo jinou možnost než se vyvinout v odvrženého sociopata.

Co na této knize obdivuji nejvíce, je míra zodpovězených otázek, které si od začátku kladl snad každý čtenář Lerouxe a míru vědomostí, jež autorka musela před napsáním knihy nevyhnutelně načerpat. Často detailní popisy architektury, působivé informace o Středním východu, ale i pozadí cikánské kultury, z autorky činí někoho, s kým se v universu Fantoma opery musí počítat. Ne vše lze však s Lerouxem provázat a v některých částech je to patřičně znát.

Fantom skvěle funguje i jako samostatná jednotka, proto si ho určitě jako někdo, kdo o dané tematice mnoho neví, můžete na seznam zapsat také. Pokud jste ale původního Fantoma opery četli, jistý úsek vás přinutí Susan Kay separovat od toho, co znáte. Zejména konec, jenž působí poměrně nadsazeně. Ten i přestože se do jisté míry shoduje s původními charaktery Erika a Christine, v mnohém se s nimi také rozchází.

Problém vesměs nevyvolává Erikova minulost, je to spíš současnost (tedy čas strávený s Christine), kolem které ne bezdůvodně každý autor chodí po špičkách, nebo ji záměrně ničí, aby si stvořil svou vlastní. Susan Kay v zásadě mnoho přešlapů neudělala, přesto si vyvrcholením samotného příběhu vydláždila jinou cestičku, než jakou před ní kráčel její předchůdce. Což není nutně špatná věc, pokud neporovnáváte něco, co porovnat nelze, a to s důrazem na původní vztah Christine a Erika není možné.

Fantom od Susan Kay nadchne každého příznivce původního díla Fantoma opery, který by rád nahlédnul do minulosti jedné z nejrozporuplnějších postav, ale i nové čtenáře, které zaujme třeba jen obsah. Fantom pokrývá nejen linku, která předcházela dění v opeře, ale také zápletku s únosem operní zpěvačky a končí ve stejném okamžiku, kdy pokládá pero Leroux, je tedy dobré se dopředu připravit na určité alterace. Pokud milujete komplexní romány, které postavy rozplétají do hloubky a příběh sledují z několika úhlů pohledů, tato kniha je přesně pro vás.