Dům v Matoušově ulici aneb Deník bolestí českého národa | RECENZE

Naši sousedé

Průměrný obyvatel činžáku, či paneláku, o svých sousedech ví pramálo. Vlastně by se dalo říct, že čím méně o svém sousedu vím, tím lépe, ideálně, když ho ani neslyším, což je u paneláků mnohdy nemožný úkol. Tereza Boučková je ale jiného smýšlení a o svých sousedech, minulých, i současných, chce vědět úplné maximum. A není divu, protože se jedná o mnoho slavných jmen křižujících dějiny našeho státu, která zažila to, co by zažít nikdo nechtěl. Vlivná židovská rodina Schwarzů, je totiž jen špička ledovce. Jeden dům, pod jehož střechou číhá stovka příběhů.

Každý měsíc za ním přijeli ruští důstojníci, vyslýchali ho a mučili. Chtěli, aby s nimi spolupracoval. Pokaždé odmítl, statečný!...

Zvláštní adresa

Začněme zostra. Ačkoliv v knize padne slovo román, nemám pocit, že bych přečetl něco, co bych mohl takhle nazývat. Autorka dostala na hromadu sumář informací, které zkompletovala do jednoho celku, ale výslednou formou není román. Spíše se jedná o sérii minipříběhů, názorů, reakcí a formy jakéhosi deníkového záznamu bez časové posloupnosti. A teď se pojďme dopracovat k tomu, jaký byl tedy výsledek snažení.

Padne mnoho jmen, vyprávěním projde spousta postav. Je mi sympatické, že autorka si je toho vědoma, a pro zmatkáře jako jsem já, čas od času zopakuje, jaké místo má v příběhu, ta či ona postava. Sympatických věcí je ale více. I když se může zdát, že jsem začal recenzi kritikou, šlo jen o pouhé ujasnění, protože i mě samotného forma knihy překvapila. Z anotace člověk lehce nabyde dojmu, že ho čeká tragický příběh jedné židovské rodiny, přitom těch tragických příběhů je mnohem, mnohem více, ale ne v souvislém vyprávění, nýbrž v jakýchsi útržcích.

Kdyby vzal nabízené místo ve Švédsku. Kdyby nebyla válka. Kdyby nebyl Žid. Kdyby...

Završení

Když už něco píšu, tak vzít šmahem celé století, to je možná myšlenka, která proběhla autorce hlavou, když tvořila tuto knihu. Každopádně byla tak pečlivá, že do velikosti 200 stran, dokázala propsat nejen nacismus a komunismus, ale také reflektovat nynější tragédie ve světě, což mě velmi překvapilo, protože v knize se neopomíjí Ukrajina, Izrael, či střelec na filosofické fakultě. Pokud má náš národ něčeho bezbřehý dostatek, pak jsou to určitě bolestivé osudy lidí, na které se snadno zapomíná. A pokud máte chuť si některé z nich připomenout, pak není nic jednoduššího než si přečíst Dům v Matoušově ulici.