Za posledních pár let jsem přečetla nespočet dramat a příběhů s touto ne příliš veselou tematikou, a mohu tak objektivně přiznat, že některé knihy byly dobře napsané – s respektem vůči obětem – , jiné spíše parazitovaly na tomto mezi čtenáři oblíbeném tématu. To mě přivádí na myšlenku, že popularita těchto tragických témat je trochu paradoxní.
To, o čem se dočítáte na stránkách Dívky v zeleném svetru opravdu odkazuje na skutečnost, kterou zažívala právěKrystyna Chigerová společně s ostatními obyvateli polského města.
Píše se rok 1943, který byl pro lvovské Židy rokem, jenž by zřejmě většina z nich nejraději vymazala z paměti. Přinesla neskutečnou bolest, smutek a zároveň nejistotu, která by se dala doslova krájet. Čekání na smrt, u které nikdo nevěděl, kdy přijde - to byla zřejmě hlavní myšlenka všech, pro které se stal útočištěm kanalizační městský systém.
Mezi nimi byla i mladičká Krystyna, která vás svým vyprávěním doslova paralyzuje a nejednou vám vžene slzy do očí. Ostatně žít přes více jak rok někde v temnotě a nehygienických podmínkách není ani pro ty nejotrlejší, natož pro mladičkou a bezbrannou holčičku, která se bojí jak o svůj život, tak i o své nejbližší.
Společně s ní zažíváte a prožíváte osudy a každodenní trable, se kterými se všichni v podzemním úkrytu museli po celou dobu potýkat. A ne vždy to bylo lehké čtení. Objevuje se tu i Leopold Socha, známý především jako lehce poskvrněný katolík s temnou minulostí, který tu však vystupuje spíše jako zachránce a svým způsobem i ochránce, jenž zajištuje jistou morální a materiální podporu právě této rodině, bez které by jistě takhle dlouho nepřežili. Zásoby jídla, nezbytně nutné léky – to vše bylo něco, co nikdo najednou neměl k dispozici a na čem často závisel život všech ostatních.
Tato silná kniha určitě není tou, kterou si jen tak přečtete a odložíte. Garantuji vám, že ještě dlouho si některé pasáže budete přehrávat a možná jako mně, se vám v hlavě budou honit nezodpovězené otázky, nepochopení a jistá dávka vzteku směřovaná právě k těm, kteří tohle všechno způsobili, nebo tomu přihlíželi. Je to totiž opravdu až k neuvěření. Smekám klobouk dolů před samotnou dívkou v zeleném svetru, protože zažít tolik zlého, a ještě v sobě najít kuráž spojenou s odvahou a dokázat vše odvyprávět je nanejvýš velmi obdivuhodné.
Příběh hodnotím s velkým respektem a doporučuji pouze těm, kteří jsou opravdu připraveni na to, že život je někdy až příliš krutý a nedává příliš na výběr.
