RECENZE: Šepot včel

Dojeď až do cíle. Pokračuj, Francisco. Vzpomínky a bolesti, všechny, tvé, cizí, od začátku až do konce, si to žádají. Bolí to a bude to bolet ještě víc, ale jsi na dobré cestě...

Příběh lva a kojota

Simonopio se narodil s prokletím a darem zároveň. Zatímco jeho tvář byla poznamenána znetvořením, duše mu zářila na kilometry daleko, a ta zář byla tak oslnivá, že zasáhla i Reju, starou ženu, která už rezignovala na život. Rozhodla se vyhledat zdroj oné záře a objevila novorozence, kterého milovaly včely.

Anselmo Espiricueta neměl moc dobrý život, ale zdálo se, že na severu může nalézt štěstí a zajistit si kus vlastní půdy. Jenže ta půda nebyla jeho a on nebyl dobrý farmář. Jeho rodina si prošla hladověním a zemi obcházela španělská chřipka. Anselmo měl jasno, v den kdy uviděl novorozence, to dítě políbené ďáblem, věděl, že on snesl na něho a všechny ostatní neštěstí a jestli se ho nedokáže zbavit, jeho duše bude navždycky prokletá.

Dá se vůbec tenhle příběh ovlivnit, má vůbec srdnatý lev šanci, proti zrádnému kojotovi? A i kdyby šanci měl, nebude cena za vítězství až příliš vysoká? Drazí čtenáři, příliš se nezdržujme, protože cesta bude dlouhá a náročná. Čeká nás úprk před španělskou chřipkou, velká socialistická revoluce v Mexiku a do toho všeprostupující magický souboj dobra se zlem. Tohle bude velice výživný výlet.

Poznal , jaké to je, když mu tělo bez varování, zničehonic zachvátí bolest tak obrovská, že se do něj nevejde, že ji nemůže udržet v sobě ani ji skrýt, takže aby přežil následující okamžik, musí ji pustit ven, nebo zemře...

Mé dojmy z magické procházky

Procházka tímto románem nebyla jen tak. Některé lidské tváře mají tu nepříjemnou vlastnost, že jsou líbezné jen z určitých úhlů a přesně takový je i Šepot včel. Konzumace téhle více jak pětiset stránkové bichličky se mi trošku protáhla a já nevycházel z údivu, jak se opakovaně měnily mé pocity. Autorka si nezřídka ujížděla na obšírném rozepisování konkrétních myšlenek a situací, což se ne vždycky setkalo s mým nadšením. Nedokážu si to vysvětlit, ale skoro pokaždé, když dostala prostor postava Beatriz, což je hlavní ženský charakter, bál jsem se, že puknu nudou a vydám se do říše spánku.

Tím ale negace končí a před sebou mám už jen samá pozitiva a chválu. Hned od počátku jsem cenil způsob, jakým Sofía žonglovala mezi žánry. Vychutnával jsem si koktejl s příchutí hlubokého dramatu, který byl okořeněn několika plátky komedie, přičemž celé to dohromady spojovala medová vůně sladké pohádkovosti. Jestliže jsem hanil Beatriz, zbylé osazenstvo musím vychválit dvakrát tolik. Už jsem spatřil v literatuře spoustu krásy, ale popsaný vztah mezi Simonopiem a Franciscem mladším, mě přikoval ke křeslu a donutil mě smáčet nejeden kapesník.

Tenhle smysl pro praktičnost chápal, a tak odvážel všechny, živé i mrtvé, protože ze zkušenosti věděl, že řada těch, které vyzvedl živé, dorazí na hřbitov už po smrti...

Pár medových myšlenek na závěr

Čím víc o tom přemýšlím, tím urputněji ve mně hlodá myšlenka, že stačilo málo a Šepot včel by patřil mezi můj top 10 letošního roku, vážně mě to chytlo za srdce. Jenže se objevilo to otravné a zrádné ale. Chápu, že někdy je potřeba se rozepsat opravdu zeširoka, ale ne každá myšlenka se dá roztáhnout na několik stran. Někdy je to spisovatelské pero až moc rozverné a je nemožné ho zastavit, tomu rozumím.

I přes tu lehkou pachuť na jazyku, mi zůstává na tváři úsměv a já si v hlavě s láskou přehrávám všechny ty nádherné rozmluvy dvou brášků, kteří se měli úplně nejradši na světě a žili jeden pro druhého. A jéje, už se opět začínám dojímat, asi už to pro dnešek raději ukončím. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Hodnocení: 88 %