Čajová bouře: Smrt, magie a čajové rituály v příběhu, který vás nenechá vydechnout | RECENZE

Hned na začátku mě okouzlil jazyk, kterým je celý příběh napsán. Autorka se nebála poetických a někdy až snových popisů; a musím přiznat, že jsem se často přistihla, jak některé pasáže čtu několikrát, protože byly tak krásně vystavěné, že jsem je nechtěla nechat jen tak vyšumět. Město halící se do tmy, kdy lucerny pomalu zhasínají a probouzí se jeho druhá, odvrácená strana plná tvorů noci, to byl čtenářský zážitek sám o sobě. Měla jsem zkrátka pocit, že jsem se stala přímým aktérem děje a ten ke mně skrze autorčin rukopis jemně promlouval. Zároveň jsem ale měla pocit, že klid a jemnost, které se v knize zrcadlí například prostřednictvím čajových rituálů, kontrastují s až nečekanou brutalitou. Některé scény mi skutečně vyrazily dech, jak byly surové – a možná právě proto ve mně vyvolaly tak silné emoce, třeba jedna z potyček ve „Zpěněnce“, tj. boj na život a na smrt se strážci zákona, snaha ochránit své dítě i holý krk, no páni, říkala jsem si, jestli skutečně držím v ruce onu poetickou knihu a kdy přesně se tak poklidná atmosféra stihla změnit v řežbu v režimu zachraň se kdo můžeš. Nejednou jsem zůstala sedět s knížkou v ruce, přemýšlela o tom, co jsem právě přečetla, a snažila se přebrat všechny pocity, které mi autorka zprostředkovala.

Čajová bouře

Připravte se na exkurzi naší existencí!

Nejvíc mě uchvátilo, jak je tu propojeno jemné umění přípravy čaje s temnými stránkami lidské i „nadlidské“ existence, ano máme tu skvostně vykreslené upíry. Na jedné straně si vychutnávám atmosféru vůně a pomalých, rozvážných gest, při nichž se hrdinové noří do tradic a rituálů, na straně druhé se bojím, co se skrývá za další stránkou příběhu. Často to totiž bývá krvavé, bolestné, a někdy i dost smutné. Přesto mi to přišlo přirozené. Jako kdyby kontrast mezi křehkostí a syrovostí byl nevyhnutelný – a obě roviny k sobě patřily tak pevně, jako k sobě patří čajový lístek a voda. Život je totiž plný nečekaných situací, někdy je příjemný a jindy je zase příjemný méně.

Oproti jiným fantastickým knihám jsou tu jako zranitelné bytosti vykreslení i upíři, kteří nám záhadně mizí a dokonce mohou i snadno zemřít. Přesně na tuhle proměnlivost naší existence Hafsah jemně naráží a pohrává si s ní prostřednictvím bandy nesourodých postav, která není dokonalá, ale o to víc mi přirostla k srdci.

Hlavní hrdinka mi po celou dobu připadala zranitelná, plná nejistot a vnitřních rozporů. Díky tomu jsem se s ní dokázala ztotožnit daleko víc, než kdyby hned od prvního okamžiku sršela jen odhodláním a statečností. Společně s ní jsem si prošla proměnou: nejdřív jsem ji chápala, když tápala a hledala smysl ve všem, co se kolem ní děje, a pak jsem tiše jásala, když se začala měnit v někoho, kdo se dokáže postavit temnotě, jež ji obklopovala. Vnímala jsem její postupné zrání – stejně jako když se čajové lístky pomalu louhují – a jejich chuť se proměňuje v plnou esenci. Sympatie jsem však nacházela i k ostatním členům této party, kdy každý jeden z nich měl své tajemství i motivaci s níž se snažil svrhnout krutého diktátora a zachránit „Zpěněnku“, podnik, který každému z nich pomohl vyrovnat se s traumatem z minulosti. Jejich tajemství poháněla celý příběh dopředu a já se bavila všemožnými dohady a odhady, kdy nějaké to pečlivě střežené tajemstvíčko praskne a spustí bouři nepříjemných důsledků.

Ulice Bílého Rachotu v noci cenily tesáky. Tehdy měsíc vystrčil dráp, výlohy obchodů potemněly a ti, kdo prahli po krvi, kráčeli zpříma. Arthie Casimirovou nic netrápilo. Ani zima, ani temnota, ani upíři. Její živnost běžela bez zastavení. Bylo už dlouho po půlnoci a slévárny utichly. Jiskry, které tu ozařovaly večer, teď doutnaly v chladnoucích uhlí­cích a špinavé zástěry ležely odhozené stranou, zatímco se dělníci šourali do svých chatrčí. Kavárny, řeznictví a sázkové kanceláře pospávaly v očekávání jitra a hlavní město udržoval při životě hřích a jedna čajovna usazená na křižovatce chudinské a luxusní čtvrti. Jmenovala se Zpěněnka.

Emotivní začátek nové série, který stojí za pozornost!

Samozřejmě jsem také narazila na pár momentů, které mě vyvedly z rytmu. Někdy se totiž děj lámal až příliš náhle – z poetické scény u vonícího čaje se rázem stal boj o život. Párkrát jsem se cítila odtržená od příjemné atmosféry a vhozená do syrové reality, aniž by mě autorka na to připravila. Na druhou stranu, možná právě proto si kniha udržela napětí, protože jsem nikdy nevěděla, zda se příští stránka bude odehrávat na poklidném čajovém dýchánku, nebo uprostřed krutého střetu. Někdy se kniha až moc vlekla, jindy jedna akční sekvence střídala jinou akční pasáž. Nejspíš největší síla knihy tkví v tom, jak ve mně dokázala probudit emoce – někdy smíšené, jindy velmi jednoznačné a silné. Občas jsem měla chuť hrdiny popohnat, jindy jsem je litovala a zároveň obdivovala. Ale v žádné chvíli mi nebyli lhostejní.

Čajová bouře se pro mě stala vydařeným spojením mysteriózního příběhu a silných emocí. Pokud máte chuť zkusit něco jiného, něco, co se pomalu rozvíjí, a přitom vás dokáže zaskočit syrovostí i svým kouzlem, rozhodně bych tuhle knihu doporučila. Já osobně se docela těším na pokračování a jsem zvědavá, jaké eso v rukávu si pro mne autorka ještě schovává. Po tom nervy drásajícím konci doufám, že na něj nebudu muset čekat příliš dlouho. Závěrem ještě dodám, že pokud například milujete „Šest vran“ od L. Bardugo, je tahle kniha vyloženě pro vás jelikož oplývá obdobnou atmosférou i charakterem postav.